Článek
Kdo by to byl na začátku sezony čekal. Když v srpnu sparťanky po prohře s AS Řím zamířily z kvalifikace o Ligu mistryň do nově vzniklého Europa Cupu, málokdo předpokládal, že to mohou dotáhnout až mezi čtyři nejlepší týmy celé soutěže. Pozoruhodné ale není pouze to, že si Sparta jako vůbec první český ženský tým zahrála semifinále evropské soutěže, ale především způsob, jakým to dokázala.
Pražanky si postup ve všech případech vybojovaly až v odvetných zápasech. Ve dvojutkání s Young Boys Bern se dokonce nezalekly ani třígólového manka z prvního duelu. Ve druhém zápase nasázely Švýcarkám čtyři branky, a ukázaly tak, že kdo nosí rudý dres, ten se nevzdává. Také ve druhém utkání semifinále se švédským Hammarby dřely svěřenkyně trenéra Michaela Steinera až do poslední minuty a to, že to nakonec nevyšlo, vlastně až tolik nevadí. Sparťanky měly splněno už dávno předtím. Účast v semifinále Europa Cupu je bezpochyby největším klubovým úspěchem českého fotbalu za poslední roky.
Naše holky nehrají fotbal proto, aby dostávaly milionové platy nebo aby se vozily v drahých autech. Hrají ho, protože tento sport milují a protože milují Spartu. Ze všech hráček byla cítit čistá, nezkažená láska k fotbalu a také vůle dokázat Evropě, že se v ní Sparta neztratí. Europa Cup se rovněž stal důkazem, že v pražském klubu působí fotbalistky, které si říkají o angažmá v top evropských ligách. Pokud by Michaela Khýrová v létě nedostala nabídku ze Španělska, Německa nebo Anglie, hodně bych se tomu divila. Také na Denisu Rancovou si musí brousit zuby kdejaké prestižní fotbalové adresy. Velkou zásluhu je třeba připsat také kapitánce Evě Bartoňové, která svou úlohu zvládá více než bravurně, a kouči Steinerovi. Je to jeden z mála trenérů, jenž v trénování ženského týmu nevidí pouze skulinku, jak se dostat do mužského fotbalu, ale který ženskému fotbalu skutečně rozumí a dává mu ze sebe opravdu všechno.
Jediné, co mě mrzí, je to, s jakou lhostejností byl tento úspěch přijat českou veřejností a bohužel leckdy i samotnými sparťany. Zatímco mužskému nároďáku po vítězné baráži nezapomněl pogratulovat prakticky žádný člen fotbalové ani politické smetánky, na sparťanské bojovnice se tak nějak zapomnělo. Také mnozí mediálně známí sparťanští fanoušci v tomto směru zklamali a evropské zápasy našich holek zcela zignorovali, což upřímně řečeno moc nechápu. Ze třech nejdůležitějších rudých týmů (mužské áčko, ženské áčko a mužské béčko) jsou sparťanky v této sezoně jediné, které svým fanouškům něco vracejí, a pokud se o to někdo chce z nějakého důvodu dobrovolně ochudit, tak je za mě sparťan vlastně jen tak napůl.
Na závěr bych samozřejmě chtěla holkám a trenérovi poděkovat. Za každou minutu na hřišti, za každý souboj, za každou emoci, kterou jste do tohohle tažení daly. Děkujeme za to, že jste ukázaly, co znamená hrát za Spartu, že jste nevzdaly jediný zápas a že jste nám umožnily znovu uvěřit, že český klub může v Evropě něco dokázat. Možná se vám nedostalo takové míry pozornosti, jakou byste si zasloužily, ale pro všechny opravdové sparťany jste hrdinky, které do klubové kroniky zapsaly jeden z největších úspěchů, jakých Sparta kdy dosáhla.
Autorka: Terezie Šenkyříková
