Komentář: Vstává český fotbal z popela? Reprezentace má novou mentalitu

Po Haškovi a Koubkovi je relativně mladý a emocemi nabitý španělský trenér za autovou čárou velká změna. Ještě větší změna je ale vidět na hřišti. Santi Denia dostal do našich hráčů část své energie a připomněl jim, že vlastně umí hrát fotbal. Poslední léta to totiž vypadalo tak, že hráči kteří běžně hrají v největších evropských ligách se v nároďáku nezmůžou na nic více než na okresní „kopni a doufej“.

Nedalo se tedy ani divit těm hráčům, kteří národní tým po mistrovství světa opustili. Patrika Schicka už nebavilo se odtrhávat několikrát do roka od nabušeného týmu Leverkusenu, jen aby na něj v repre čekala role defenzivního záložníka s nula obdrženými šancemi od spoluhráčů a následná kritika fanoušků za nedostatek gólů. V Leverkusenu přitom začal novou sezónu s pěti góly a jednou asistencí po šesti odehraných zápasech.

Jaroslav Zelený a Tomáš Holeš před reprezentací upřednostnili své zdraví a zbývající klubovou kariéru, Václav Černý na náš nároďák zanevřel už po fiasku s Faerskými ostrovy a teď si dále užívá snový plat v tureckém Beşiktaşu. Reprezentační konec těchto hráčů byl pouze posledním zatlouklým hřebíkem do dlouho budované rakve českého fotbalu. A možná to byl konečně ten impuls, který vedení našeho fotbalu opravdu potřebovalo.

V létě byl přiveden Španěl Santi Denia spolu s jeho asistentem jakožto první zahraniční trenér v historii naší reprezentace. Toto rozhodnutí vyvolalo v malém českém rybníčku smíšené reakce, včetně nechápavých dotazů, proč nám jako není dost dobrý nějaký Čech. Bývalý dlouholetý obránce Atlética Madrid přitom není rozhodně jediným zahraničním reprezentačním trenérem v Evropě. Švédy dostal na jejich první mistrovství světa po osmi letech Angličan Graham Potter a sami Britové teď zkouší své štěstí s Němcem Tuchelem.

Česko se snažilo budovat tým s různými českými trenéry a úspěch se nedostavil. Už Miroslav Koubek byl volbou spíše z nutnosti, jelikož nikdo jiný se na reprezentační post příliš nehrnul. A výsledky posledních let ukazovaly, že nikdo z výběru českých trenérů nebyl postu v reprezentaci hoden. Bylo proto pouze logické, že se vedení po nepovedeném mistrovství světa podívalo za hranice.

Laťka byla posunuta, kde je strop české reprezentace?

Nula ze šesti bodů, to je stav našeho týmu po dvou zápasech ve skupině Ligy národů. Nacházíme se na čtvrté, a tedy sestupové příčce. Podle statistického webu Football Meets Data jsme země s vůbec největší šancí na sestup do Ligy národů B. S naším světovým hodnocením bychom ale v první řadě vůbec v Lize národů A neměli být. Například naši slovenští bratři, kteří jsou po mistrovství světa v žebříčku reprezentací nad námi, hrají až třetí úroveň Ligy národů, kde jsou jejich soupeři, místo Anglie a Španělska, Moldavsko a Kazachstán.

My se nacházíme v té vůbec nejtěžší skupině, s Anglií, Španělskem a Chorvatskem. Jakákoliv jiná než čtvrtá příčka by pro nás byla fenomenálním úspěchem, který po mistrovství světa rozhodně nikdo neočekával. Po velmi úctyhodných výkonech z posledního týdne se ale očekávání fanoušků zvedají a rostou také ambice našich reprezentantů. I přes dvě prohry jsme totiž předvedli úplně jiný fotbal, než na jaký jsme všichni z posledních let zvyklí.

Hráči již nehrají zoufalou nakopávanou, kdy by soupeři přenechávali skoro veškeré držení míče a doufali jen v to, že těch gólů nedostanou moc. Místo toho hrajeme sebevědomý a kreativní fotbal, s cílem vytvářet šance skrze rychlé kombinace a nenechat soupeře nikdy hrát v klidu. V deseti jsme v úterý proti Anglii hráli lépe než tehdy v jedenácti proti Faerským ostrovům.

Pochvala přišla i z Anglie, kde svůj dvougólový úspěch přiznali hlavně tomu, že od třiadvacáté minuty hráli v přesile. V českém kempu i po dvou prohrách panuje pozitivní a odhodlaná nálada. Z rozhovorů hráčů je vidět, že chtějí bojovat a že chtějí v náročné skupině ještě překvapit. Tento posun v mentalitě je asi ta největší a nejdůležitější změna v naší reprezentaci.

V sobotu nás čeká další náročný zápas, tentokrát se Španělskem. Dá se očekávat, že trenér Luis de la Fuente bude po dvou odehraných utkáních výrazně protáčet sestavu. A to by mohlo otevřít příležitost naší nové reprezentaci ukázat, co v ní skutečně je. Do budoucna pak můžeme doufat v návrat některých klíčových hráčů, kteří třeba ocení posun, kterým český fotbal prochází. Vše však bude záležet na tom, zda současný nadějný start pod novým trenérem vydrží i do dalších měsíců a do kvalifikace na EURO 2028.

Autor: Lukáš Brabec