VAR nefunguje pro všechny stejně. Bránit Chorého bolí, líčí Jan Shejbal

S Honzou jsme se kvůli rozhovoru setkali v kavárně nad dezertem. Příhodné místo pro fotbalistu, který má rád sladké a ve volném čase pro své blízké peče klidně i třípatrové dorty. „Je to takový netradiční koníček. Ale musí na to být čas a hlavně nálada.“ Až ale jednoho dne pověsí kopačky na hřebík, pekařina pro něho jasná volba určitě nebude. „Nedovedu si představit to dělat ‚na kšeft‘, kdy se to musí za každou cenu povést a vypadat hezky. Takhle když se to nepovede, tak si to sním sám,“ vysvětluje s úsměvem své hobby.

Právě pečení byl jeden ze způsobů, kterými Jan Shejbal zaměstnával mysl, když zrovna nemohl hrát. Ne každý fotbalista rád sleduje fotbal v televizi. Honza na sebe práskl, že ho role nezúčastněného diváka u televize moc nebaví. Udělal si ale rituál z toho, že si po zápase pouští záznam právě odehraného utkání, aby si zanalyzoval svůj výkon a připravil se na následné hodnocení od trenéra. Když neměl zápas touto formou uzavřený a zhodnocený, těžko se mu spalo. „Bezesné noci“ ho trápily i v obdobích, kdy dlouholetá opora Hradce Králové či Teplic zápolila se zraněními. Vracející se zdravotní problémy také vedly k prvním úvahám o ukončení kariéry.

„Když jsem doléčil jednu achilovku po operaci, začal jsem trénovat a odehrál třeba tři zápasy, tak mě chytla druhá achilovka. V tu chvíli jsem přemýšlel, že s fotbalem seknu. Dost mě to trápilo, protože jsem se půl roku dostával z jednoho zranění a asi po měsíci jsem měl před sebou vidinu dalšího půl roku bez fotbalu. To bylo hrozný. A podruhé jsem zvažoval, že skončím, letos v létě, když jsem skončil v Bohemce. Nabídky jsem měl, ale já už jsem se chtěl s rodinou usadit zpátky na východě Čech. Takže jsem rád, že jsem dostal šanci v Chrudimi. Kdyby to nevyšlo, asi bych se vydal cestou nějaké nižší soutěže v kombinaci s prací.“

A co by východočeský zadák dělal, kdyby si musel k fotbalu přivydělávat? Od nového roku si chce otevřít masážní salón, v němž by se rád realizoval i až jednou skutečně pověsí kopačky na hřebík. První masérské kurzy absolvoval už před 10 lety, kdy se začal prosazovat do hradeckého áčka. A alespoň v tomto ohledu měla jeho bohatá historie zranění svá pozitiva. Trávil spoustu času s fyzioterapeuty, od kterých se mohl lecčemu přiučit a nasbírat cenné zkušenosti s konkrétními typy zranění včetně toho, jak se v praxi řeší. Časem by se tomu chtěl věnovat na plný úvazek. Realita je totiž taková, že ani bezmála 10 let v první lize na doživotní rentu a bezstarostný život nestačí.

Když je člověk chytrý a v té době, kdy vydělává slušné peníze, rozumně zainvestuje, určitě si pomůže do života po kariéře. Je to jako v běžné práci, když vyděláváš víc, než kolik v danou chvíli nezbytně potřebuješ. Buď můžeš celou výplatu rozfofrovat, nebo žít trochu střídmě a každý měsíc si něco odložit. A to už v horizontu 10 let můžou být pěkný peníze, třeba na investiční byt. Zkrátka se dá připravit na život po ukončení kariéry tak, aby sis udržel životní standard, obstaral si bydlení nebo začal podnikat. Ale na zbytek života to nevystačí, pořád je to dalších 40 nebo 50 let.

Četná zranění výrazně ovlivnila kariéru zkušeného prvoligového obránce a bývalého reprezentanta v kategoriích od U16 až po U21. V mládeži ještě brousil levou stranu hřiště jako záložník či křídlo, protože byl rychlý a uměl chodit jeden na jednoho. Po různých zdravotních problémech ale narostl, zesílil a postavou se začal vzdalovat ideálu dynamického neúnavného křídelníka. A tak se postupně na trávníku začal posouvat blíž ke své vlastní bráně, až ho v Teplicích trenér Hejkal ‚předělal‘ na stopera.

„Za to jsem mu vděčný, protože na kraji zálohy bych neměl takovou životnost a ani bych tam nebyl pro tým tak přínosný. Vzadu ještě můžu nějakou dobu vydržet a už to beru i jako svůj primární post. Pravděpodobnost, že mi na obránci vydrží zdraví, je určitě vyšší. Nemusím tam dělat tolik opakovaných sprintů ve vysoké intenzitě. V obraně si jako hráč můžu pomoct čtením hry a zkušenostmi, takže ten sprint nemusím absolvovat třicetkrát za zápas, ale třeba jen pětkrát. Když jsem po šesti letech v obraně přišel do Chrudimi, začal jsem hrát zase křídlo. I to se mohlo podepsat na tom, že jsem část podzimu zmeškal kvůli zranění.“

„Já jsem už na fotbal trochu zanevřel a byl jsem takový zapšklý. Ale teď, když vím, že se blíží konec, mám hroznou tendenci ho oddalovat. Začalo mě to zase hrozně bavit. Nevím, jestli je to tím, že jsem vypadl z toho prvoligového kolotoče, kde je to všechno o výkonech, výsledcích,… Možná je to i tím prostředím, protože teď jsou všude kolem mě mladý kluci. Mám v týmu úplně jinou roli než třeba v Bohemce, kde jsem patřil pořád do té mladší půlky, která nosila bránu. Tady si občas přijdu jako takový taťka a hrozně mě to nabíjí. Ty mladí kluci mají ten svůj elán a jsou takoví bezstarostní. A to mě baví.“

Shejbal na východě Čech fotbalově vyrůstal a nyní zde předává své zkušenosti nové generaci. A ta je v Chrudimi zastoupena opravdu poctivě, téměř desítce jeho spoluhráčů je 21 let nebo méně. V týmu je v současnosti pouze jeden hráč starší než on - veterán Pavel Černý (40). Má jen obavy, aby mladší spoluhráče svými radami nezačal štvát. Živě si totiž pamatuje, jak jemu před lety pomáhalo, když byl v týmu se staršími hráči, kteří to celý zápas organizovali. Tréninky a zápasy po boku fotbalistů, jako byl Marek Kulič (v současnosti Shejbalův trenér), Adrian Rolko nebo Admir Ljevakovič, byly cennou zkušeností. A ty teď chce předávat dál. Zvlášť když vídá stejné chyby, které dělal on, u svých mladších spoluhráčů. Otevřeně pak přiznává, že tím, jak se snaží na své parťáky na hřišti mluvit, udržuje v koncentraci i sám sebe.

Zajímavou pikantností je, že Shejbal má vztah k oběma odvěkým východočeským rivalům. Prošel si Pardubicemi i Hradcem Králové, odkud později zamířil do Teplic. Tam prožil jedno z nejúspěšnějších období své kariéry, než před dvěma lety přestoupil k pražským Bohemians, kde mu letos v létě skončila smlouva. Fotbalistu se zkušenostmi z obou nejvyšších domácích soutěží a také krátkého hostování ve druhé slovenské lize čekalo důležité rozhodnutí. Měl nabídky z Chance Ligy i ze zahraničí, ale jednatřicetiletý hráč už i vzhledem k věku upřednostnil rodinu před kariérou a kývl na smlouvu v druholigové Chrudimi. V mužstvu loňského vicemistra Chance Národní Ligy se setkal například s Adamem Čičovským (23), kterého si pamatuje z Teplic. Severočeská linka ho koneckonců provází napříč druhou ligou, protože hned několik jeho bývalých spoluhráčů (Tomášové Grigar a Vondráček či Pavel Moulis) aktuálně hájí barvy ústeckého Viagemu. Do zápasu proti nim ale Shejbal nezasáhl.

„Já na to právě koukal, jak se jim to tak krásně sešlo. A svým způsobem mě mrzelo, že jsem si proti nim nezahrál. Co jsem měl úpravy právě od kluků z Ústí, tak tam mají super partu. Odtamtud k nám vlastně přišel Adam Čičovský. I s ním se znám ještě z Teplic, kde taky chvíli působil pod Jirkou Jarošíkem. Příjemné mě překvapilo, že šel k nám, a byl jsem za to fakt rád. Adam je kvalitní hráč. Bohužel v Ústí nedostával moc prostoru, takže asi uvítal možnost jít do Chrudimi, kde má pozici dobrou. Je hodně běhavý a když občas dá nějaký ten gól, může ho to vystřelit ještě někam úplně jinam. Pořád je hodně mladý.“

Zadák s tolika prvoligovými starty a zkušenostmi z mládežnické reprezentace na hřišti čelil nespočtu soupeřů. Od velkých hvězd a legend dob minulých, přes aktuální reprezentanty a nejlepší útočníky z domácích soutěží až po mladé talenty s potenciálem dosáhnout velkých věcí. Jaký typ hráče ale dokázal Shejbalovi zaručeně znepříjemnit utkání? Obecně nemá rád, jak sám říká, ‚číhaly‘ typu Lafata, Chramosta nebo jeho současný chrudimský kouč Kulič. Nyní už druholigový obránce přiznal, že v zápase proti takovým útočníkům je koncentrace klíčová. „Do souboje nejdou a spíš se potulují po vápně. Ale stačí na chvíli ztratit pozornost a během chvíle jsi za pitomce,“ popisuje. Mezi dalšími neoblíbenými soupeři jmenuje i jednoho z největších bojovníků (a to doslova), které aktuálně v českém fotbalovém prostředí naleznete, nebo jednoho z nejlepších útočníků, který kdy reprezentoval naši zemi.

„Obecně je to těžký s Chorasem. Sice víš, že ti asi úplně neuteče nebo tě neobehraje, ale proti němu ty zápasy prostě bolí. S ním i s Erikem Prekopem to není lehký, zejména co se týče agresivity a bojovnosti. A hlavně Chorase musíš ve vápně pořád hlídat. Jakmile mu dáš jen trochu místa, tak on už tě do toho souboje ani nepustí a hned je v šanci. A taky jsem neměl rád Komličenka. Na něm jsem se v Teplicích vykartoval, když jsme dostali tu legendární osmičku a já šel po 30 minutách ven.“

„Na Baroše jsme měli v Teplicích speciální přípravu. Taky jsem věděl, že už nám úplně neuteče, ale on to hrál opravdu zkušeně. Byla to pro mě hrozná čest a vzpomínám na to hrozně rád, že jsem si právě proti Milanu Barošovi zahrál. Pamatuju si, že jsem jel do Ostravy se staženými půlkami, fakt jsem se bál, jak to dopadne. Ale naštěstí jsme vyhráli. Dali jsme na 1:0 a potom jsme v podstatě celý zbytek zápasu regulérně odbránili. Měl jsem strašnou radost, že jsme toho byli schopni proti Barošovi a dalším výborným hráčům,“ vzpomíná Shejbal na vítězné utkání proti Baníku Ostrava.

Když někdo stráví více než dekádu primárně ve dvou nejvyšších českých soutěžích, zažije mnohé. Shejbal pamatuje časy, kdy bylo cokoli připomínající dnešní VAR naprosté sci-fi, stejně jako počátky videorozhodčích v Čechách. Fotbal v první a druhé lize se liší právě i skrze VAR. „Taktika se tomu může uzpůsobit, když na zápas dohlíží VAR, a třeba my si tím při bránění můžeme hrozně pomoct. Ale to teď ve druhé lize nejde. Hrát ofsajd systémy ve druhé lize nebo níž je těžký a není na ně spoleh,“ poukazuje Shejbal na rozdíly. A byť chválí poloautomatizovanou ofsajdovou technologii, vůči aktuálnímu stavu a využívání videorozhodčích má své výhrady.

„Za mě to ještě pořád není úplně dobře uchopený. VAR je super, nicméně do menších věcí by podle mě vůbec zasahovat neměl. Pořád by to mělo být hlavně o tom rozhodčím, který je na hřišti. Navíc ať si každý říká, co chce, VAR nefunguje pro všechny týmy stejně. Nemyslím si, že to rozhodčí dělají cíleně, spíš na ně doléhá ten tlak, že jdou pískat, mávat nebo dohlížet jako VAR na zápas některého z té české top trojky. Mají v hlavě, že tomu velkému týmu nechtějí uškodit a jsou pod daleko větším tlakem.“

Honza během rozhovoru poukázal i na další úskalí, které s sebou tato moderní technologie přináší a které asi nejvíce vnímají právě hráči. Ti dříve měli možnost si během úvodních minut či první půle navnímat, jak rozhodčí posuzuje určité situace, a seznámit se s měřítkem, které nastaví. Sudí na hřišti si je nejlépe vědom, kdy byl třeba trochu benevolentní vůči jednomu z týmů, a může to následně kompenzovat tím, že něco pustí i na druhou stranu. Prostě řídí hru tak, aby byla plynulá a férová na obě strany. „Ale když mu do toho vstoupí VAR a něco opraví, přestává to být fér a může to snadno úplně narušit rovnováhu, kterou rozhodčí udržoval.“ Občas ale sledovat arbitra a jeho měřítko nestačí, což Shejbal dobře ví. Loni na jaře ho po dvou žlutých kartách během pěti minut, které strávil na trávníku, vyprovodil ze hřiště jeho spoluhráč z mládeže Dominik Starý.

„Já byl většinu zápasu na lavičce, takže jsem mohl v klidu sledovat, jak to Dominik píská. A přišlo mi, že nastavil takové volnější měřítko a nechává hru hodně plynout. Řekl jsem si, že když jdu na hřiště na posledních pár minut za stavu 0:0, tak do toho šlápnu a zkusím to nějak urvat. No a hned za první souboj jsem dostal žlutou. V kontextu toho zápasu mi přišlo, že ale nemusel, zvlášť když se známe odmala. No a on mi ji tam hned napálil. (smích) Ve mně to bouchlo a seřval jsem ho. A tam mi měl dát hned druhou žlutou za řeči, což neudělal. A jak mu zůstalo v hlavě, že mě měl vyloučit, tak mě o chvíli později vyloučil za něco, co ani nebyl faul, což pak sám uznal. Nějakou dobu po tom zápase jsme se spolu nebavili, ale už jsme si to vyříkali a jsme zase v pohodě.“