Článek
Svoboda neznamenala jen plné obchody
Změna po listopadu 1989 sahala podstatně dál než k západnímu zboží, videopůjčovnám nebo dovolené u moře. Lidé mohli svobodně volit, cestovat, zakládat firmy a spolky, vydávat noviny nebo se veřejně ozvat proti politikům. Zmizela cenzura a původ člověka už neměl rozhodovat o studiu či kariéře tak jako za minulého režimu.
Nové možnosti ovšem nepřicházely ke všem stejně. Ve výhodě byli lidé s jazykovou výbavou, obchodním talentem, úsporami, navráceným majetkem nebo zkušeností použitelnou v soukromém sektoru. Jinou startovní čáru měl mladý člověk v Praze a jinou padesátník závislý na jediném průmyslovém podniku v regionu.
Podnikání nabízelo šanci vybudovat během několika let něco, co dříve nebylo možné. Současně však chyběly zkušenosti, ustálená pravidla i účinný dohled. Vedle schopných podnikatelů se objevili lidé, kteří vydělávali na neprůhledných smlouvách, pochybných fondech nebo důvěřivosti zákazníků. Přehled toho, jak rychle se měnila ekonomika, zaměstnanost i život domácností, nabízejí dlouhodobé řady Českého statistického úřadu.
Zdražování ukrojilo z úspor a jistá práce zmizela
Přechod k tržním cenám odstranil řadu pokřivených cen a chronický nedostatek některého zboží. Pro domácnosti to ale znamenalo tvrdý náraz. Podle historických údajů ČSÚ o inflaci dosáhla průměrná inflace v roce 1991 mimořádných 56,6 procenta. V roce 1993 činila 20,8 procenta a ještě roku 1998 vystoupala na 10,7 procenta.
Částky na výplatních páskách sice během desetiletí výrazně rostly, jenže samotné porovnání tehdejší a dnešní mzdy klame. Rozhoduje, co si za ni člověk mohl koupit, kolik vydával za bydlení a zda měl práci i příští měsíc. Úspory držené v hotovosti ztrácely kupní sílu a některé rodiny odkládaly větší nákupy, přestože obchody nabízely nebývalý výběr.
Po počátečním období nízké nezaměstnanosti přišla druhá polovina dekády. Rozbor trhu práce od ČSÚ uvádí, že poptávka po pracovní síle během tří let klesla přibližně o 250 tisíc osob a v roce 1999 byla o více než sto tisíc nižší než v roce 1993. Restrukturalizace podniků dopadala zvlášť tvrdě na oblasti závislé na těžbě, hutnictví, textilu nebo jediném velkém zaměstnavateli.
Rozdíly mezi příjmy se proto zvětšily. Dlouhodobá studie příjmové nerovnosti zachytila výrazný posun mezi lety 1989 a 1996 ve prospěch horní desetiny příjmového rozdělení a na úkor spodní poloviny. Zároveň připomíná, že český nárůst nerovnosti byl mírnější než například v Polsku nebo Rusku. Obraz několika pohádkově zbohatlých podnikatelů tedy nevystihuje celou společnost, stejně jako ji nevystihují příběhy zkrachovalých továren.
Nostalgie si vybírá lepší polovinu vzpomínek
Devadesátá léta působí při pohledu zpět barevně a bezstarostně. Jenže paměť snadno ponechá hudbu, módu a první zahraniční cesty, zatímco vytěsní strach ze ztráty zaměstnání, krachy finančních institucí nebo prudký růst kriminality. Policejní statistiky zveřejněné ČSÚ evidovaly 120 768 trestných činů v roce 1989 a 426 626 v roce 1999. Čísla nelze srovnávat úplně mechanicky, protože se měnily zákony, evidence i ochota trestné činy hlásit. Přesto dobře dokládají, proč část lidí vnímala tuto dobu jako méně bezpečnou.
Na rovinu, rozdělit tehdejší společnost na schopné vítěze a neschopné poražené by bylo laciné. Úspěch ovlivňovalo vzdělání, věk, zdraví, bydliště, rodinné zázemí i prosté štěstí. Někdo využil otevřených dveří, jinému se zavřel podnik, ve kterém strávil celý život.
Devadesátky přinesly svobodu, bez níž by dnešní Česko nevypadalo tak, jak vypadá. Současně však vystavily lidi rizikům, na která nebyli připraveni a před nimiž je mladé instituce neuměly vždy ochránit. Právě obě tyto části patří k sobě. Vynechat jednu z nich znamená zaměnit historii buď za nostalgickou pohlednici, nebo za černou kroniku.
