Článek
Za císaře přišel odvod, kasárna a dlouhé roky v záloze
Povinné odvody existovaly už dříve, skutečně všeobecnou brannou povinnost však v habsburské monarchii zavedl zákon z roku 1868. Mladý muž stanul před odvodní komisí, která posuzovala jeho zdravotní stav a rozhodovala, zda je služby schopný. Výsledek mohl ovlivnit jeho další život podstatně víc než dnešní přijímací pohovor.
Podle přehledu Ministerstva obrany trvala činná služba v pozemním vojsku tři roky, u námořnictva čtyři. Poté následovalo sedm let v záloze a další dva roky v zeměbraně. V roce 1912 se běžná služba zkrátila na dva roky, u některých druhů vojska však zůstala delší.
Po příchodu k útvaru dostal nováček uniformu, výstroj a pevně nalinkovaný denní režim. Čekal ho pořadový výcvik, zacházení se zbraní, pochody, služby na stráži i nekonečné čištění vybavení. Armáda byla mnohonárodnostní, takže vedle tvrdé kázně přinášela také jazykové a kulturní střety. Volného času bylo málo a dovolená domů rozhodně nepředstavovala samozřejmost.
První republika slibovala kratší vojnu, plán však nevyšel
Nové Československo převzalo značnou část vojenského systému po monarchii. Branný zákon z roku 1920 sice počítal se čtrnáctiměsíční službou, této délky se však v běžné praxi nikdy nepodařilo dosáhnout. Přechodná ustanovení ji udržovala nejprve na dvou letech a později na osmnácti měsících. V prosinci 1934 byla kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci znovu zákonně prodloužena na dva roky, jak připomíná Vojenský historický ústav.
Odvedenec po nástupu absolvoval základní výcvik, přísahu a následné zařazení k jednotce či odbornosti. Denní program určoval budíček, nástupy, výcvik, údržba materiálu, strážní služba a večerka. Propuštěním do civilu navíc povinnosti nekončily. Záložníci mohli být znovu povoláváni na vojenská cvičení.
První republika armádu podřídila demokratické státní moci, život v kasárnách si však uchoval mnoho starších zvyků a způsobů velení. Okupace tento vývoj přerušila. Československá armáda byla rozpuštěna a malé protektorátní vládní vojsko nenahradilo někdejší všeobecnou vojenskou službu. Ta se v obnoveném Československu vrátila po roce 1945.
Dva roky vydržely do pádu režimu, potom přišlo rychlé zkracování
Branný zákon z roku 1949 stanovil základní službu na 24 měsíců. Dva roky se pak staly zkušeností několika generací československých mužů. Nešlo přitom jen o bojový výcvik. Vojáci trávili čas na strážích, údržbou techniky, polními cvičeními, přesuny i běžnou prací v útvaru. Po únoru 1948 k tomu přibyla výrazná politická výchova a armáda se stále více řídila sovětským vzorem.
Kasárenský život měl také neoficiální hierarchii mezi nováčky a staršími vojáky. Takzvaná mazácká vojna mohla končit ponižováním nebo šikanou, její podoba se však lišila podle útvaru i velitelů. Vojna nebyla pro každého stejná. Někdo získal řidičské oprávnění, odbornost či přátele, jinému dva roky zkomplikovaly studium, zaměstnání nebo rodinný život. Podstatu ale vystihuje už samotné slovo povinná: odmítnout nešlo bez následků.
Po roce 1989 se systém začal rychle měnit. Roku 1990 se služba zkrátila na osmnáct měsíců a byla zavedena civilní služba pro odpírače z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení. Od roku 1993 trvala základní vojna dvanáct měsíců. Proměnu armády podrobně zachycuje také projekt Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Posledních 878 branců nastoupilo 30. března 2004 a z kasáren odešli 22. prosince téhož roku. Od 1. ledna 2005 má Česko profesionální armádu. Tady je ovšem háček: nezanikla branná povinnost jako taková, pouze povinná základní služba v míru. Podle současného branného zákona se vztahuje na občany České republiky od 18 do 60 let, tedy na muže i ženy. Za běžného stavu ji vykonávají dobrovolně, při ohrožení státu nebo za válečného stavu by však povolávací rozkaz mohl znovu vstoupit do života.
