Článek
Ve škole kouřili učitelé, nikoli děti s povolením
Kouření ve škole si nelze představovat tak, že by si žáci běžně zapálili během vyučování. U dětí se cigarety netolerovaly, případně se kouřilo tajně. Dospělí však mívali podstatně volnější režim. Popelníky stávaly ve sborovnách, kabinetech i ředitelnách a zakouřená přestávka nebyla ničím výjimečným.
Dobře to zachycují vzpomínky bývalé pracovnice pedagogické školy v Berouně na šedesátá léta. Podle ní chodili učitelé do sborovny kouřit a povídat si, přičemž tam někdy „nebylo vidět na krok“. Nešlo přitom o nějakou výstřední školu. Kuřácká sborovna tehdy fungovala podobně jako zakouřená kancelář, redakce nebo úřad.
Tady je háček. Když se mluví o kouření „ve školách“, snadno vznikne dojem, že cigarety patřily přímo do tříd. Ve skutečnosti šlo především o dospělé zaměstnance a oddělené služební místnosti. Kouř však dveře příliš nerespektoval, takže mu byli vystaveni i nekuřáčtí kolegové a občas také děti, které přišly do kabinetu pro pomůcky nebo za učitelem.
Kuřácká řada v letadle byla jen čára v kabině
V letadlech působilo rozdělení ještě absurdněji. Několik řad bylo označeno jako nekuřáckých, za pomyslnou hranicí si cestující zapálit mohli. Žádná skutečná bariéra mezi nimi ale nebyla. Kouř se šířil společnou kabinou a člověk na posledním nekuřáckém sedadle mohl mít kuřáka hned za hlavou.
Cigareta na palubě navíc nebyla pouze otázkou zápachu a pasivního kouření. V uzavřeném letadle představoval nedopalek vážné riziko požáru. Přesto zákazy přicházely postupně a řada dopravců je zaváděla až během devadesátých let. České aerolinie zakázaly kouření na svých palubách v roce 1998.
Dnešnímu cestujícímu může připadat nepochopitelné, že o možnosti zapálit si rozhodovalo číslo řady. Tehdy se však více řešilo pohodlí kuřáků než dlouhodobé vystavení posádky a ostatních cestujících tabákovému kouři. Nekuřácká část kabiny byla spíše kompromisem než skutečnou ochranou.
V nemocnicích se pravidla měnila pomalu
Největší rozpor představovaly nemocnice. Lékař s cigaretou v pracovně, pacient kouřící na chodbě nebo popelník v čekárně nebyly v polovině minulého století ničím mimořádným. Škodlivost tabáku sice odborníci zkoumali už dříve, společenské návyky se však měnily mnohem pomaleji než medicínské poznání.
Významným mezníkem se stal rok 1964. Tehdejší americká zpráva hlavního hygienika, sestavená na základě více než sedmi tisíc odborných prací, označila kouření za příčinu rakoviny plic a hrtanu u mužů a za hlavní příčinu chronické bronchitidy. Přehled tohoto vývoje zveřejňuje americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí. Pozdější výzkum stále přesněji popsal také následky pasivního kouření.
V Česku dnes zákon zakazuje kouření ve školách, školských zařízeních, veřejné dopravě i vnitřních prostorách zdravotnických zařízení. U nemocnic existuje jen úzká výjimka pro oddělené kuřárny na uzavřených psychiatrických odděleních nebo v zařízeních léčících závislosti. Venkovní areál může mít vlastní pravidla.
Na rovinu, lidé dříve nebyli vůči kouři odolnější. Jen měli méně informací, slabší ochranu a podstatně menší možnost ozvat se, když jim zakouřená sborovna, kabina nebo nemocniční chodba vadila. To, co dnes považujeme za samozřejmý čistý vzduch, je ve skutečnosti poměrně čerstvá společenská vymoženost.
