Článek
Ne každá broušená sklenička je zlatý důl
Při vyklízení bytu po babičce se obvykle řeší hlavně knihy, porcelán a starý nábytek. Sklo často končí v krabici bokem. „To se někomu dá.“ Jenže právě mezi vázami, mísami, popelníky a sklenicemi může ležet věc, kterou by byla škoda odnést ke kontejneru.
Pozor ale na přehnané nadšení. To, že je něco staré a těžké, ještě neznamená, že to má vysokou cenu. Běžné lisované sklenice, sériové broušené soupravy nebo obyčejné dárkové vázy se vyráběly ve velkých počtech. Takových kusů jsou plné domácnosti. Hodnotu mají hlavně zajímavé návrhy, známí autoři, dobrá sklárna, původní stav a jasná historie předmětu.
České sklo si přitom respekt zaslouží. Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou prezentuje české sklo jako obor s dlouhou tradicí a rozsáhlými sbírkami. To není nějaká lokální vzpomínka na kredenc. Je to řemeslo a design, který se u nás dělal na světové úrovni.
Autoři rozhodují víc než rodinná legenda
V českých obývácích se často míchalo všechno dohromady. Skleničky po svatbě, váza z ROH, popelník z hutního skla, broušená mísa od tety a k tomu nějaký ten barevný objekt, který nikdo neuměl pojmenovat. Doma se říkalo: „To je určitě drahé, to bylo vždycky nahoře.“
Jenže sběratel takhle neuvažuje. Ptá se na autora, sklárnu, techniku, rok, stav a doložený původ. Jména jako Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, Pavel Hlava, František Vízner nebo Václav Cigler už nejsou jen poznámka pro kunsthistoriky. Uměleckoprůmyslové museum v Praze je řadí mezi zásadní osobnosti, které posunuly sklo od dekorace k plnohodnotnému uměleckému médiu.
A tady se odděluje běžná vitrína od skutečného nálezu. Jedna váza může mít cenu pár stovek. Jiná, na první pohled podobně nenápadná, může být autorský kus za desítky tisíc. Laik to často nepozná. Právě proto se nevyplatí prodávat sklo hned prvnímu člověku, který přijde s hotovostí v ruce a řečmi, že „to dneska nikdo nechce“.
Statisíce nejsou pohádka, ale platí jen pro výjimky
Vysoké částky u českého skla nejsou vymyšlené. České noviny psaly, že díla Pavla Hlavy se na aukcích prodávají i za stovky tisíc korun a že zájem o jeho tvorbu roste. ČT24 zase popsala aukci, kde se tavená plastika Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové prodala za 1,3 milionu korun.
To jsou ale špičky trhu. Ne pravidlo pro každou mísu ve skleníku nad televizí. Hodně lidí slyší „české sklo“ a rovnou si představí velké peníze. Jenže běžný kus bez autora, poškozený, poškrábaný nebo zakalený, takovou cenu mít nebude. Někdy má větší hodnotu jako rodinná památka než jako prodejní artikl.
Rozhoduje i stav. Otluk na hraně, prasklina, obroušené dno, chybějící štítek nebo neodborné čištění dokážou cenu srazit tvrdě. U skla je všechno vidět. A co není vidět hned, uvidí odborník pod světlem.
Nejdřív fotit, potom teprve prodávat
Nejhorší český zvyk je začít úklid rychle. Všechno umýt, přerovnat, něco vyhodit, něco dát do bazaru za padesát korun. U skla je lepší zpomalit. Nafotit kus ze všech stran, podívat se na dno, hledat značku, nálepku, rytou signaturu, starou krabici nebo doklad. I drobný štítek může pomoct určit sklárnu nebo dobu výroby.
Když předmět vypadá neobvykle, je těžký, kvalitně zpracovaný nebo má výrazný tvar, má smysl poradit se s odborníkem, muzeem, antikvářem specializovaným na sklo nebo znalcem užitého umění. Ne s internetovou diskusí, kde každý druhý pozná „Moser“ podle fotky z mobilu a třetí nabídne směšnou cenu do zprávy.
Sklo po babičce tedy nemusí být jen nostalgie. Někdy je to obyčejná věc bez velké ceny. Jindy kus českého designu, který doma jen mlčky stál za sklem a čekal, až si ho někdo všimne.
A přesně proto se vyplatí vitrínu otevřít opatrně. Ne kvůli honbě za pokladem za každou cenu. Spíš proto, aby člověk nevyhodil něco, co mělo hodnotu dávno předtím, než jsme si jí začali znovu všímat.
