Článek
Obyčejný pohled z trafiky může být zajímavější, než vypadá
Fotopohlednice byly dlouho spotřební věc. Koupit, napsat pozdrav, nalepit známku, poslat. Nebo je založit do šuplíku a zapomenout. Jenže právě v tom je jejich kouzlo. Zachycují města, vesnice, hotely, nádraží, koupaliště, podnikové rekreace, sídliště i místa, která už dnes vypadají úplně jinak.
Sběratelství pohlednic, tedy filokartie, není žádná nová móda z internetu. Klub sběratelů kuriozit uvádí, že pohlednice patří mezi nejrozšířenější sběratelské obory, což je dobré mít na paměti, než člověk staré album pošle do kontejneru. Zájem o ně neživí jen nostalgie, ale i místopis, historie dopravy, architektura a obyčejná zvědavost po tom, jak se kde žilo.
Na rovinu, většina běžných pohlednic z osmdesátých let z vás rentiéra neudělá. Krajinka z populárního letoviska, vytištěná ve velkém nákladu a odřená na rozích, bude mít často spíš vzpomínkovou cenu. Jenže u méně obvyklých motivů se hra mění. Sběratel někdy nehledá „hezký obrázek“, ale konkrétní zaniklý hotel, starou tramvajovou smyčku, obchodní dům před rekonstrukcí nebo vesnici před zatopením přehradou.
Cenu dělá motiv, stav a někdy i zadní strana
Tohle si lidé často pletou: staré automaticky neznamená drahé. U pohlednic rozhoduje hlavně poptávka. Vzácnější může být i kus, který laikovi připadá nudný. Fotopohlednice s panelákovým sídlištěm, starou čerpací stanicí nebo nádražím může pro úzký okruh sběratelů znamenat víc než barevný zámek, kterého se vytiskly tisíce.
Důležité je prohlédnout i zadní stranu. Vydavatel, rok, cena, poštovní razítko, rukopis, známka i způsob tisku mohou napovědět, zda jde o běžnou věc, nebo zajímavější kus. Český rozhlas nedávno připomněl rozsah sběratelského zájmu na příkladu muzea v Netolicích, které má ve sbírce přes 170 tisíc historických pohlednic, a právě takové množství dobře ukazuje, jak pestrý svět to je.
Ceny umí překvapit, ale je potřeba držet se při zemi. Regionální aukce ukazují, že o některé staré pohlednice se zájemci přetahují a částky se mohou dostat vysoko. Třeba Deník popsal dražbu libereckých pohlednic a fotografií, kde se některé série dostávaly přes tisíc korun, což ale neznamená, že podobnou cenu má každá krabice z půdy.
Největší škoda vzniká doma při horlivém úklidu
Tady je háček. Lidé často najdou staré pohlednice v krabici od bot a hned je začnou rovnat, čistit, přelepovat nebo popisovat propiskou. Jenže tím mohou hodnotu zbytečně srazit. U sběratelského papíru se počítají rohy, lom, skvrny, stopy po lepidle i vyblednutí. Pohlednice není dlaždička v koupelně, aby se drhla vlhkým hadrem.
Národní archiv ve svých zásadách pro práci s archiváliemi zdůrazňuje u papírových a fotografických materiálů šetrné zacházení, inertní materiály a ochranu před poškozením; podobná opatrnost dává smysl i u cennějších pohlednic, jak připomínají zásady pro vystavování archiválií, i když doma samozřejmě nikdo nestaví muzejní vitrínu. Stačí nepřehýbat, nelepit, nevystavovat slunci a nestrkat vlhké kusy do igelitového sáčku.
Prakticky je nejlepší staré pohlednice nejdřív jen roztřídit podle místa, tématu a stavu. Pokud jsou slepené nebo zatuchlé, netrhat od sebe násilím. Lepší je udělat fotografie přední i zadní strany a teprve potom zjišťovat cenu. U většího souboru se někdy vyplatí prodat kolekci pohromadě, protože místopisná řada z jednoho okresu může mít větší smysl než deset náhodně vybraných kusů.
Než prodáte „za pár korun“, zjistěte, co vlastně máte
Nejvíc prodělá ten, kdo dá všechno do inzerátu jako „staré pohlednice, cena za balík“. Kupující pak může vytáhnout zajímavé kusy a zbytek poslat dál. To není podvod, spíš daň za neznalost. Když člověk neví, co prodává, těžko může čekat férovou cenu.
Rozumný postup je obyčejný. Zjistit místo, motiv, přibližné stáří, vydavatele a stav. Podívat se, zda se podobné kusy objevují v aukcích, a hlavně nespoléhat na jeden názor z komentáře pod fotkou. U vzácnějších motivů se vyplatí oslovit sběratelský klub, aukční dům nebo znalce místní historie.
Fotopohlednice z trafiky tedy nejsou automaticky poklad. Ale nejsou to ani bezcenné papírky jen proto, že kdysi stály pár korun. Hodnotu jim dává příběh, vzácnost a zachovalost. A někdy i detail, který běžný člověk přehlédne: stará cedule obchodu, autobus na návsi nebo dům, který už dávno nestojí.
