Článek
Vlad III proměnil nabodávání na kůl ve svůj podpis
Valašský kníže Vlad III., známý jako Napichovač, si nezískal pověst krutého vládce pouze díky románu o Drákulovi. Nabodávání odsouzenců na dřevěné kůly skutečně používal. Poprava mohla trvat dlouhé hodiny a těla zůstávala vystavena jako varování ostatním.
Vladův trest měl hlavně zastrašovat. Mířil proti nepřátelským vojákům, vzbouřeným bojarům, obchodníkům i údajným zločincům. Nejznámější vyprávění popisují celé „lesy“ kůlů, které měly zastavit postup osmanského vojska.
Právě u počtu obětí je však nutná opatrnost. Německé letáky z 15. století líčily Vlada jako nelidskou stvůru a uváděly desetitisíce popravených. Novější rozbor historika Dénese Haraie upozorňuje, že dochovaných záznamů o konkrétních popravách je málo a dobová čísla si výrazně odporují. V jednom případě kronikáři psali o 600 zabitých obchodnících, jiný pramen uváděl pouze 41. Rozpory mezi dobovými příběhy shrnuje Live Science.
Vladova krutost tedy není výmyslem. Nedoložená je spíše představa, že každý den osobně sledoval umírání tisíců lidí a u mrtvých hodoval. Jeho skutečnou „zálibou“ byla nejspíš pověst vládce, před nímž se nikdo neschová.
Timur stavěl pomníky z hlav poražených
Středoasijský dobyvatel Timur dokázal spojit podporu umění a vzdělanosti s mimořádně brutálním vedením války. Města, která se vzdala, mohla být ušetřena. Odpor nebo vzpoura však někdy končily masakrem a stavbou věží z lidských lebek.
Taková místa nebyla pouhými pozůstatky bitvy. Šlo o promyšlené sdělení dalším městům na trase vojska. Kdo otevře brány, může přežít. Kdo se postaví na odpor, poslouží jako stavební materiál pro výstrahu sousedům.
Dobové kroniky připisují Timurovým tažením desetitisíce mrtvých v Isfahánu, Dillí, Bagdádu či Aleppu. Přesná čísla nelze spolehlivě potvrdit, protože vítězové i poražení měli důvod rozsah hrůzy zvětšovat. Samotná strategie opakovaných výbojů a cíleného teroru je však dobře doložena. Historička Beatrice Forbes Manz popisuje Timura jako dobyvatele, který musel každou další výpravu stavět výš než předchozí, aby udržel moc, kořist i věrnost svého vojska. Její studie vyšla v Journal of the Royal Asiatic Society.
Tady nešlo o chvilkový výbuch hněvu. Násilí tvořilo součást vládcovy značky a fungovalo jako středověká reklama na neporazitelnost.
Richard Lví srdce poslal na smrt 2 700 zajatců
Anglický král Richard I. vstoupil do legend jako statečný křižák. Jeho nejtemnější rozkaz se však nedá snadno svést na pomluvu nepřátel.
Po dobytí Akkonu v roce 1191 drželi křižáci tisíce muslimských zajatců. Jejich propuštění bylo součástí dohody se Saladinem, která zahrnovala výkupné, návrat křesťanských vězňů a vydání relikvie považované za Pravý kříž. Když se plnění podmínek protahovalo, Richard přestal čekat.
Dne 20. srpna nechal před hradbami vyvést a usmrtit přibližně 2 700 zajatců. Několik významných mužů ušetřil, protože za ně stále mohl získat peníze nebo své vlastní vězně. Událost zachytil křesťanský spis Itinerarium Peregrinorum, který se Richarda snažil ospravedlnit a vraždění popsal jako odvetu. Právě proto je samotný králův rozkaz obtížné zpochybnit. Překlad pramene zveřejnila Fordham University.
Nebyla to záliba ve smyslu soukromého potěšení. Šlo o chladné rozhodnutí, že životy tisíců lidí mají menší cenu než rychlost vojenského tažení.
Filip IV. využil mučení jako výrobnu přiznání
Francouzský král Filip IV. Sličný nepotřeboval sledovat popravy pro pobavení. Dokázal krutost proměnit v nástroj státní správy.
V říjnu 1307 nechal po celé Francii současně zatknout templáře. Členové bohatého rytířského řádu čelili obviněním z kacířství, rouhání, modlářství a nepovolených sexuálních praktik. Při výsleších se používalo mučení a řada mužů následně přiznala přesně to, co vyšetřovatelé potřebovali slyšet. Někteří své výpovědi později odvolali.
Proces nebyl pouze reakcí na údajné tajné obřady. Filipovi pomohl odstranit mocnou organizaci, získat kontrolu nad jejím majetkem a současně posílit představu, že francouzský panovník chrání víru stejně důsledně jako papež. Historik Julien Théry proto mluví o vytvoření „státního kacířství“, které sloužilo růstu královské moci. Podrobnou studii vydal Journal of Medieval Religious Cultures.
Mučení zde nebylo soukromým rozmarem. Stalo se součástí postupu, který nejdříve určil požadovanou pravdu a potom ji pomocí bolesti získal.
Jan XII. měl proměnit palác v nevěstinec
Nejvýraznější sexuální pověst získal papež Jan XII., který byl zároveň vládcem papežského státu. Na papežský stolec nastoupil v 10. století jako velmi mladý muž a jeho protivníci ho obviňovali z řady milostných poměrů, násilí i znesvěcování církevního úřadu.
Diplomat a kronikář Liutprand z Cremony tvrdil, že papež proměnil Lateránský palác v nevěstinec. Další zprávy mu připisovaly vztahy s vdanými ženami a smrt během sexuálního dobrodružství. Poslední okolnost patří spíše k legendám, Janův veřejně známý sexuální život ale historici nepovažují za úplný výmysl.
Zásadní problém představuje autor obvinění. Liutprand pracoval pro císaře Otu I., který s Janem vedl politický konflikt a pomohl ho sesadit. Měl tedy silný důvod papeže vykreslit jako ztělesnění hříchu. Historici oslovení časopisem Time proto připouštějí četné milenky, ale zároveň upozorňují, že protivníci skandály záměrně nafukovali. Rozpor mezi skutečností a politickou kampaní popisuje Time.
Jan XII. zřejmě nebyl vzorným duchovním. Představa nepřetržitých palácových orgií ovšem stojí hlavně na peru muže, který se podílel na jeho pádu.
Fridrich II. měl nechat děti vyrůstat beze slov
Císař Fridrich II. byl mimořádně vzdělaný a zajímal se o přírodu, medicínu i jazyky. Právě jeho zvídavost ale dala vzniknout jednomu z nejděsivějších příběhů středověku.
Františkánský kronikář Salimbene tvrdil, že císař svěřil několik nemluvňat kojným a zakázal jim na děti mluvit či jim projevovat něhu. Fridrich měl chtít zjistit, zda samy začnou používat hebrejštinu, řeč svých rodičů, nebo jiný údajně původní jazyk. Děti podle kronikáře zemřely.
Příběh se často vydává za první jazykový experiment. Neexistuje však nezávislý doklad, že se opravdu uskutečnil. Salimbene byl císařovým ideovým odpůrcem a psal s odstupem několika desetiletí. Odborný rozbor podobných panovnických experimentů proto Fridrichův případ označuje pouze za údajný. Historii těchto vyprávění rozebírá studie City University of New York.
Právě tato legenda ukazuje, jak snadno se panovníkova známá vlastnost mohla změnit v horor. Skutečný zájem o vědu poskytl základ a nepřátelský kronikář k němu doplnil mrtvé děti.
Nejděsivější nebyla úchylka, ale naprostá beztrestnost
U většiny těchto vládců nelze dokázat, že jim cizí utrpení přinášelo osobní rozkoš. Prameny zaznamenaly jejich rozkazy a následky, nikoliv myšlenky. Slovo „záliba“ proto někdy zakrývá ještě nepříjemnější skutečnost.
Krvavé tresty, hromadné popravy a mučení často nepředstavovaly soukromou slabost jednoho vyšinutého člověka. Byly součástí promyšleného výkonu moci. Těla na kůlech, hlavy ve věžích a přiznání vynucená bolestí měla promlouvat k živým.
Středověké kroniky dokázaly krutost přehnat, vymyslet nebo připsat nenáviděnému protivníkovi. U nejlépe doložených případů ale žádné přikrášlení není potřeba. Nejděsivější panovníci nemuseli být šílenci. Stačilo, že jejich moci téměř nikdo nedokázal stanovit hranice.
