Článek
Jedno náhodné setkání rozhodlo o celém životě
Diváci si Jaroslava Satoranského spojují s dobrosrdečným Kubou z Krkonošských pohádek, seriálem Nejmladší z rodu Hamrů nebo s majorem Koutným z Policie Modrava. Za jeho veřejným obrazem však stál dlouhý a velmi stálý soukromý vztah.
Budoucí manželku Libuši poznal ještě v době, kdy hrával ochotnické divadlo. Jemu bylo sedmnáct a půl roku, jí teprve patnáct a půl. Po jednom představení přišla do zákulisí s kamarádkou a mladý Satoranský si všiml právě světlovlasé dívky. Když ji později náhodou potkal, jejich dospívající známost se změnila ve vztah na celý život.
Čtyři roky spolu chodili. Libuše po jeho boku prožila také dobu, kdy studoval herectví na DAMU a teprve zjišťoval, co všechno bude jeho budoucí povolání vyžadovat. V roce 1961, kdy školu dokončil, se vzali.
„Byli jsme spolu skoro 59 let. Bohužel víc nám osud nepřál,“ zavzpomínal Satoranský v pořadu 7 pádů Honzy Dědka, jehož výpověď zachytil iDNES.cz.
Po Libušině smrti zůstal byt náhle jiný
Libuše zemřela na jaře roku 2020 ve věku 78 let. Odchod přišel nečekaně a v období, kdy byl běžný život navíc ochromen první vlnou pandemie. Satoranský tak ztratil ženu, která jej provázela prakticky celým dospělým životem.
Teprve potom se musel naučit zvládat činnosti, které dříve obstarávala ona. Začal si vyhledávat recepty a vařit. Povedenými jídly se chlubil dceři Martině, která jej dokázala povzbudit obyčejnou pochvalou.
Za lehkým vyprávěním o vaření se ovšem skrýval mnohem těžší návrat do prázdného domova. „Když jsem doma, pořád ji tam vidím,“ přiznal v roce 2021 v rozhovoru pro Novinky. Mezi lidmi a při práci mohl na chvíli přijít na jiné myšlenky, doma však její nepřítomnost cítil nejsilněji.
Jejich manželství přitom nestálo na okázalých veřejných gestech. Libuše se držela stranou pozornosti a pracovala v projekci. Pro Satoranského představovala zázemí, ke kterému se vracel z natáčení i divadelních představení. V dokumentu České televize proto svou dlouhou kariéru nepřipsal jen štěstí nebo talentu. Poděkoval také ženě, díky níž mohl herecké profesi věnovat celý život. Jejich svatbu i rodinné záběry připomněl portrét Jaroslav Satoranský – herec gentleman.
Výčitka z mládí se netýká manželství
Titulek by mohl vzbuzovat dojem, že Satoranský lituje nevěry, odchodu od rodiny nebo jiného soukromého selhání. Jeho výčitka však míří úplně jinam. Herec se po letech kriticky vrátil ke svému vstupu do Komunistické strany Československa během studia na DAMU.
Výrazný vliv na něj měl tehdejší ročníkový profesor Vítězslav Vejražka. Satoranský ho jako pedagoga uznával, zároveň však vzpomínal na jeho politické přesvědčení a naléhání, aby se studenti zapojovali do stranických aktivit. Mladý posluchač nakonec podlehl.
Odpovědnost ale nepřenesl pouze na svého profesora. V televizním portrétu označil členství za stinnou stránku života a vyčetl si, že nenašel odvahu jednat rázněji. „Byl jsem zbabělej,“ zaznělo v jeho výpovědi, kterou následně připomněl také profil věnovaný okolnostem vstupu do KSČ.
Právě tato sebekritika mění vyznění celé vzpomínky. Satoranský se nesnaží namluvit, že vůbec netušil, do čeho vstupuje. Popisuje spíše mladého člověka, který se nechal zatlačit do rozhodnutí, s nímž se vnitřně neztotožnil, a potom příliš dlouho sbíral odvahu k odchodu.
Ze strany chtěl vystoupit ještě před okupací
Nespokojenost v něm podle jeho vzpomínek rostla už od počátku. Když se na konci šedesátých let politické poměry uvolnily, požádal na jaře 1968 o ukončení členství. Ani tehdy nešlo o jednoduchý administrativní krok.
Na schůzi mu kolegové jeho záměr rozmlouvali. Přemlouvala ho dokonce Jiřina Jirásková, která byla tehdy předsedkyní stranické organizace ve vinohradském divadle. Satoranský ale trval na svém. Zastal se ho až jeden z přítomných výtvarníků, který ostatní přesvědčil, aby na něj přestali tlačit. Ze strany tak odešel ještě před srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy.
Tento časový údaj je podstatný. Nevstoupil do KSČ až během normalizace kvůli získání rolí a nevystoupil z ní teprve po pádu režimu. Přesto své původní rozhodnutí neomlouvá tím, že byl mladý nebo že jej ovlivňoval respektovaný pedagog. Vyčítá si hlavně vlastní váhání.
Smutek mu nezastavil život
Ztráta Libuše ani nepříjemné ohlédnutí do minulosti z něj neudělaly člověka, který by se před světem uzavřel. Má dceru, dva vnuky a pravnoučata. Zůstali mu přátelé, kolegové i práce, která jej podle jeho vlastních slov stále drží v pohybu.
Ani ve vysokém věku nepřestal hrát. Česká televize při uvedení dokumentu v listopadu 2025 připomněla jeho účinkování v Divadle na Vinohradech, Divadle Na Jezerce a Divadle v Řeznické. V roce 2021 navíc obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře. Také aktuální profil Divadla Na Jezerce jej nadále uvádí mezi hrajícími herci.
Jeho příběh tak nespojuje dvě rány do jedné laciné tragédie. Smrt manželky byla ztrátou společného domova a téměř šedesátiletého manželství. Vstup do KSČ představuje osobní výčitku, kterou si nese z mládí. Jedno napravit nemohl, druhé se alespoň pokusil změnit ještě v době, kdy to vyžadovalo odvahu.
Libuše ovšem z jeho života nezmizela ani po smrti. Zůstala v bytě, vzpomínkách i v poděkování za roky, během nichž mohl stát na jevišti. Satoranského samota proto není úplným prázdnem. Je spíš pokračováním vztahu, který už nemá každodenní podobu, ale přesto pro něj nepřestal být skutečný.
