Článek
Nejdřív se dívat, pak teprve vynášet k popelnici
Staré obrazy mají v českých bytech zvláštní osud. Desítky let visí v ložnici, na chodbě nebo nad kredencí. Nikdo je moc neřeší, jen se při malování sundají ze zdi a zase pověsí zpátky. A když přijde vyklízení bytu po rodičích, často skončí v hromadě věcí „někomu za odvoz“.
To může být pěkně drahá chyba.
Antonín Slavíček patří k malířům, u kterých i menší obraz dokáže v aukci vystřelit do vysokých částek. Galerie Kodl ho označuje za zakladatele českého moderního krajinářství a významnou osobnost umění kolem roku 1900. Právě jeho krajiny, pražské motivy a práce se světlem jsou důvod, proč se o něj sběratelé perou dodnes.
Jenže pozor. Starý rám, tmavý lak a podpis v rohu ještě neznamenají poklad. Na půdách leží i kopie, školní práce, pozdější napodobeniny nebo obrazy podepsané tak, aby vypadaly důležitěji, než jsou. U Slavíčka je potřeba chladná hlava.
Milionové ceny existují. Neplatí ale pro každý obrázek
Aukční výsledky ukazují, že zájem o Slavíčka není žádná pohádka. Artplus psal o obrazu Léto z roku 1897, který se v roce 2021 prodal za 12,4 milionu korun. V roce 2024 se zase Slavíčkova Zlatá ulička vydražila za 12,3 milionu korun.
To jsou částky, které člověka nutí podívat se na obraz po dědovi trochu jinak. Jenže zároveň je potřeba říct jasně: takové ceny patří špičkovým, ověřeným a kvalitním dílům. Ne každému tmavému plátnu s chalupou, loukou nebo stromem.
U obrazu rozhoduje autorství, stav, rozměr, námět, období vzniku i původ. Krajina z významného období, doložená v literatuře nebo vystavovaná, je úplně jiná liga než neurčitá malba bez historie. Aukční katalog European Arts u jednoho Slavíčkova díla například uvádí reprodukce v soupisech, výstavní historii i odborné zařazení. Přesně takové doklady u drahých obrazů hrají velkou roli.
Kameničky od Antonína Slavíčka
Podpis je začátek, ne důkaz
Nejčastější omyl laiků je jednoduchý: najdou podpis a mají jasno. Jenže podpis se dá napodobit. A někdy se na starý obraz přidával až dodatečně. Trh s uměním zná padělky dobře, a čím slavnější jméno, tím větší pokušení.
iROZHLAS upozornil, že padělky patří mezi velké problémy českého trhu s uměním a že ověřování pravosti není jednoduché. Někdy pomůže provenience, jindy technologie, restaurátorský průzkum, znalec a srovnání s ověřenými díly.
Proto se se starým obrazem nemá spěchat. Nečistit ho doma hadrem s jarem. Neodřezávat rám, protože se nehodí do moderního bytu. Neprodávat prvnímu člověku, který nabídne hotovost a řekne, že „to stejně nebude pravý Slavíček“. Možná nebude. Ale to má říct odborník, ne náhodný překupník u dveří.
Co udělat, když obraz vypadá podezřele zajímavě
Rozumný postup je obyčejný. Obraz nafotit za denního světla, zepředu i zezadu, detail podpisu, rámu, plátna, štítků, razítek a případných poškození. Podívat se, jestli se v rodině nezachovaly doklady: stará účtenka, katalog výstavy, dopis, fotografie interiéru nebo poznámka, odkud obraz pochází.
Pak má smysl oslovit seriózní aukční síň, galerii nebo znalce na české malířství přelomu 19. a 20. století. U dražších podezření nestačí názor z internetové diskuse. Tam je každý druhý odborník, dokud nejde o jeho peníze.
Starý obraz po rodičích tedy nemusí být milionový nález. Častěji půjde o běžnou dekorativní malbu, která má hlavně rodinnou hodnotu. Ale právě u autorů, jako byl Slavíček, se vyplatí brzdit. Jedno špatné rozhodnutí může znamenat rozdíl mezi obrazem prodaným za pár tisíc a dílem, které patří do aukce.
Někdy je nejcennější věc v bytě ta, kolem které rodina roky chodila bez jediného pohledu. A právě proto si starý obraz zaslouží aspoň druhou šanci, než skončí v kufru auta cestou do sběrného dvora.
