Článek
Co dřív stálo v obýváku, dnes míří do aukcí
V mnoha českých bytech to vypadalo stejně. Obývací stěna, broušené skleničky, hutní váza, popelník těžký jako cihla a barevný kus skla, o kterém nikdo pořádně nevěděl, jestli je krásný, nebo jen divný. Hlavně že se na něj nesahalo.
Dnes se ukazuje, že právě mezi takovými věcmi může ležet slušná hodnota. Ne každá, samozřejmě. Skleněná dekorace z vitríny není automaticky umění. Ale české poválečné sklo má ve světě jméno a některé kusy se prodávají za částky, nad kterými by se původní majitel nejspíš jen poškrábal za uchem.
České noviny loni připomněly, že o poválečné české sklo je mezi sběrateli silný zájem. U Pavla Hlavy se sériové vázy podle odborníka pohybují často v tisících korun, zatímco autorská díla už mohou jít do stovek tisíc. Konkrétně zazněly prodeje za 336 tisíc a 174 tisíc korun.
To je slušný rozdíl oproti představě, že stará váza patří rovnou do krabice „za odvoz“.
Nejtěžší kus nebývá automaticky nejdražší
Češi mají zvláštní zvyk měřit hodnotu věcí podle toho, jak moc se pronesou. Jenže u skla to takhle nefunguje. Těžký popelník může mít cenu pár stovek. Menší objekt od známého autora může stát násobně víc. Rozhoduje návrh, původ, provedení, stav a hlavně jméno.
Uměleckoprůmyslové museum v Praze u výstavy České sklo: Velcí mistři uvádí mezi zásadními osobnostmi Miluši a Reného Roubíčkovy, Václava Ciglera, Vladimíra Kopeckého i dvojici Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Právě Libenský s Brychtovou proslavili tavené sklo tak, že se z materiálu pro vázy a mísy stal plnohodnotný sochařský jazyk.
A tady se láme rozdíl mezi dekorací a uměním. Jedna věc je běžná sériová váza, kterou měly v různých barvách tisíce domácností. Druhá věc je autorský objekt, limitovaná práce, návrh známého skláře nebo kus s jasně doloženým původem. Na první pohled to laik často nerozezná. Proto také tolik zajímavých věcí skončilo po stěhování za pár korun na blešáku.
Statisícové částky nejsou pohádka, ale platí jen pro výjimky
Aukční výsledky ukazují, že horní hranice umí být hodně vysoko. ČT24 už dříve informovala o prodeji díla Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové za 1,3 milionu korun. Velká mísa Františka Víznera se tehdy prodala za 540 tisíc korun.
To ale neznamená, že každá těžká váza po babičce zaplatí novou kuchyň. Tohle je přesně ten moment, kdy je potřeba držet se při zemi. Vysoké ceny se týkají špičkových autorů, výborného stavu, jasné provenience a často i galerie nebo aukce, kde se potkají lidé, kteří vědí, co kupují.
Běžné hutní sklo může být krásné a poctivé, ale cenově bude často úplně jinde. Někdy v nižších tisících, někdy jen v drobných. A pokud je kus odštípnutý, poškrábaný, zakalený nebo bez jakékoliv informace o původu, sběratel ochladne rychle.
Nevyhazovat, neleštit, nejdřív zjistit autora
Největší chyba je zachovat se jako horlivý uklízeč. Vzít staré sklo, umýt ho agresivním čističem, odřít štítky, vyhodit krabici a pak se divit, že odhadce kroutí hlavou. U podobných věcí může být důležitý každý detail. Nálepka sklárny, značka, stará účtenka, katalog, rodinná poznámka, kde a kdy se věc koupila.
Stálá expozice Portheimky pěkně ukazuje, že moderní sklo nebylo jen bytová ozdoba, ale svébytné umění pracující se světlem, barvou a prostorem. To je dobré mít v hlavě, než člověk pošle starou vázu do kontejneru jen proto, že se mu nehodí k nové šedé sedačce.
Rozumný postup je obyčejný. Nafotit sklo ze všech stran, zkusit najít značku nebo štítek, porovnat tvar s katalogy a u podezřele kvalitního kusu se obrátit na odborníka. Ne na prvního překupníka, který nabídne pětistovku a bude se tvářit, že vám vlastně prokazuje službu.
České sklo má jednu zvláštní vlastnost. Dlouho jsme ho doma brali jako samozřejmost. Stálo ve vitríně, překáželo při utírání prachu a děti měly zakázáno si s míčem hrát v obýváku. Teď se ukazuje, že některé ty „divné těžké věci“ byly víc než dekorace.
Byl to kus českého řemesla a designu. A u pár šťastných domácností možná i překvapivě drahý.
