Visely u dědy na stěnách a nikdo je neřešil. Dnes mohou mít staré plakáty cenu domu

Filmový plakát byl spotřební zboží. Kino ho vyvěsilo, po skončení programu sundalo a většinou nikdo neřešil, co s ním bude dál. Právě proto se zachovalé originály hledají hůř než knihy nebo obrazy, které lidé od začátku považovali za cenné.

Československé plakáty navíc často nevypadaly jako zahraniční reklama s obličejem hlavní hvězdy. Vytvářeli je grafici, ilustrátoři a výtvarníci, kteří dostali překvapivě velkou volnost. Národní filmový archiv dnes spravuje plakáty, fotografie a další propagační materiály k domácím i zahraničním snímkům. Jeho nejstarší velkoformátové litografie k němým filmům dosahují téměř tří metrů. I obyčejný papír z kina tak může být součástí kulturní historie, ne jen dekorací z garáže.

Na rovinu, většina nalezených plakátů cenu domu nemá. Běžnější titul, pozdější dotisk nebo poškozený kus se může prodat za stovky až nižší tisíce. Například československý plakát k filmu Jak utopit dr. Mráčka z roku 1974 skončil v dokončené aukci na 1 000 korunách. Rozdíl mezi hezkou vzpomínkou a sběratelskou raritou bývá obrovský.

Nejdražší plakáty spojují čtyři věci: mimořádně žádaný film, původní tisk z doby premiéry, velmi malý počet dochovaných kusů a doložitelný původ. Originální plakát k Draculovi z roku 1931 se v aukční síni Heritage prodal za 525 800 dolarů. Známé jsou přitom jen dva exempláře této varianty. To už je v přepočtu částka, za kterou lze v Česku koupit dům – jenže podobný nález je světová výjimka, nikoli běžný obsah dědovy skříně.

Český původ přitom zahraniční sběratele neodrazuje. Česká verze plakátu ke King Kongovi z roku 1933 se v březnu 2025 vydražila za 32 500 dolarů. Vysokou cenu nezpůsobil jen slavný film, ale konkrétní dobová varianta, velký formát, vzácnost a stav po odborném podložení plátnem.

Tady je háček. Stejný film mohl mít několik plakátů, různá vydání i formáty. Původní tisk z premiéry je něco jiného než plakát k obnovenému uvedení, novodobá reprodukce nebo stránka vytržená z časopisu. Podpis známého autora cenu zvýšit může, ale sám o sobě pravost ani vysokou hodnotu nezaručuje.

Nejdřív prohlédněte okraje, spodní část a rub. Hledejte jméno výtvarníka, tiskárnu, distribuční značku, rok, rozměr a případná razítka kina. Vyfoťte plakát celý, potom detaily textu, přehybů a poškození. Srovnávejte pouze stejný titul, zemi, formát a vydání – podobný obrázek nestačí.

Plakát nemyjte, nelepte izolepou a nepokoušejte se ho žehlit. Knihovna Kongresu doporučuje práce na papíře chránit před přímým světlem, vlhkostí, radiátory a prudkými změnami prostředí. Větší listy mají být uložené naplocho nebo bezpečně srolované v ochranném materiálu. Staré lepicí pásky a neodborné rámování mohou způsobit škodu, kterou už restaurátor úplně nevrátí.

U slibnějšího kusu oslovte dvě specializované aukční síně nebo odborníka na užitou grafiku. Neposuzujte cenu podle nejdražšího inzerátu, ale podle skutečně prodaných exemplářů. A hlavně nic nevyhazujte jen proto, že je papír přeložený a rám nevypadá slavně.

Babička tehdy při malování nejspíš uklízela, ne likvidovala majetek. Jenže přesně tak mizely věci, které byly dlouho příliš obyčejné, aby je někdo chránil. U starého plakátu proto dnes platí jednoduché pravidlo: nejdřív určit, potom čistit – a teprve nakonec prodávat.