Článek
Jednoho podzimního dne Mařenka a Jeníček vyrazili do lesa na houby. Hub bylo málo a jejich košíky zůstávaly téměř prázdné. Když se chtěli otočit a vrátit domů, zahlédli starého, seschlého dědečka Hříbečka, který na ně mával. „Asi něco potřebuje,“ řekl Jeníček a přiblížili se.
Dědeček se představil jako hodný Andrýsek a hned jim začal mazat med kolem huby.
„Kampak jste vyrazili?“ vyzvídal.
„Na houby,“ odpověděla Mařenka. „Ale je jich strašně málo.“
„To já zařídím,“ slíbil Andrýsek. „Budou jich plné koše, tolik, že to ani neunesete. A nejen houby – lepší život, slunce, moře, všechno zlatem zalité.“
Mařenka se zasnila. Jeníček se jen usmál a poslouchal zpěv ptáků.
„Hezky tu zpívají,“ poznamenal.
„To víte, když ptáčka lapají, krásně mu zpívají,“ dodal dědeček.
„Mám zazpívat?“ vyskočila z tůňky medúza.
„Zalez, Juchy. Na to tu máme Superstar Vojtěcha,“ odbýval ho Andrýsek.
„Vy tu máte superstar?“ divila se Mařenka.
„No jistě, a máme tu toho mnohem víc,“ pokračoval dědeček. „Slíbím vám všechno, na co si jen vzpomenete.“
Mařenka, okouzlena představou zlatého světa, vyhrkla: „To chci!“
Jeníček váhal: „Ale já chtěl koukat na sport…“
„Ty a ten tvůj hokej,“ přidala se Mařenka.
Andrýsek se usmál: „To není problém, u nás můžete koukat na hokej přímo v hale. Máme stadion slavné Martiny!“
„Každý den? Kolik to stojí?“ ptal se Jeníček.
„Nic. To platí stát,“ odpověděl dědeček.
Mařenka přikývla: „Vidíš? Mají všechno a zadarmo!“
„Med došel,“ vyhrkl malý skřítek Moucinka. „To je můj pomocník. Mazat med kolem huby musíme, kdo nemaže, ten nevládne.“
Andrýsek ukázal na zlatou urnu: „Hodíte sem hlas a pak vás Moucinka odvede do chaloupky, kde budete mít všechno, co chcete.“
Mařenka a Jeníček vhodili lístky, aniž by je četli. Na boku urny stál nápis: Cesta do pekel.
Moucinka je vedl do nádherné perníkové chalupy.
Bylo tam všechno: pečená kuřata létala sama do huby, koláče bez práce, ubrousku prostři se, oslíku otřes se a bezedná studna plná piva.
„A chleba?“ zeptal se Jeníček.
„Ten ne, na ten se těžko vydělává. Ale máme Okamurky!“ zasmál se Moucinka.
Televize TV-net nabízela svět, kde nic a nikdo nebyl zničen, vše bylo zalité sluncem, zprávy přesné a pohádkové. Jenže záběry přírody se opakovaly každý den – a nikdo si toho nevšímal.
„A co když něco dojde?“ ptal se Jeníček.
„Nevadí, půjčíme si,“ uklidňoval Moucinka. „Andrýskovi každý rád půjčí.“
Čas plynul. Zlatá jablka na stromech ubývala, protože nikdo strom nezaléval. Z trávy se stala poušť, protože vše bylo jen sluncem zalité. Ubrousku prostři se už moc nefungoval, byl špinavý a děravý. Oslík zeslábl. Studna se zanášela. Nikdo se nestaral. Nikdo nepracoval.
Jednoho dne začalo pršet.
Okap ucpaný, střecha děravá – voda tekla do chalupy, kapala na hlavy hostů.
„Koláče bez práce došly. Proč to nefunguje?“ divila se Mařenka.
„A kuřata už taky nelétají,“ dodal Jeníček.
Náhle vešli skřítci bez vyzvání do polorozpadlé perníkové chaloupky.
„Kdo snědl med, musí ho vrátit!“
„A kuřata!“
„A zlatá jablka!“
„A i s úroky!“
Andrýsek není nikde k nalezení.
Dlouho bylo ticho. Pak Jeníček prozřel a řekl:
„Chtěli jsme všechno hned a zadarmo. A teď za to zaplatíme – my i naše děti.“
Poznámka autora: U nás ale přeci jen nikdo tak naivní není.
