Historie Republiky Německé Rakousko

Cílem této práce je analýza historie pseudo-státního útvaru Německé Rakousko, který formálně existoval mezi lety 1918 a 1919; stejně tak zamyšlení nad rolí, kterou v jeho existenci sehrál celkový vývoj kolektivní identity německy mluvících obyvatel Českých zemí; v průběhu 19. a počátku 20. století. V dané souvislosti budu také usilovat o pojmenování důvodů a zlomových událostí, které její formování ovlivnily nejvýrazněji. Vycházím z předpokladu, že v kulturní sféře českých Němců (stejně jako Němců žijících v jiných částech tehdejší Habsburské monarchie), došlo vlivem kulturních a společenských změn v Evropě v 2. polovině 19. století k rozporu mezi požadavkem dominance německého kulturního živlu v celém středoevropském prostoru, s požadavkem definice Němců coby organického národa. Právě neslučitelnost těchto dvou požadavků vedla k vnitřní krizi Rakousko-uherského impéria a později i k jeho zániku.

Matěj Galambica, Praha, 22. 7. 2024

Německy mluvící obyvatelé tvořili po mnoho staletí významnou část osídlení české kotliny. Do českých zemí přišli během 12. století1 především za vlády krále Přemysla I., Václava I., Přemysla II. a dalších přemyslovských králů. Pozváni byli za účelem zalidnění do té doby řídce osídlených regionů, především tedy horských oblastí; dalším z důvodů bylo zakládání měst a těžební činnost2. Kromě toho byla motivací jistě i snaha o propojení českých zemí se západoevropským kulturním prostorem. V průběhu středověku i raného novověku (víceméně až do roku 1848) neprobíhaly zde žádné konflikty mezi těmito německy hovořícími obyvateli a etnickými Čechy; a pokud ano, pak byly vedeny důvody jinými, než vymezením se vůči jinakosti pokud jde o původ či jazyk. V době husitských válek sice stáli Němci převážně na straně katolíků (ačkoli zpočátku tomu tak nebylo zcela jednoznačně; nakonec za kořeny husitství v Čechách lze považovat mj. i kázání německého kněze Konráda Waldhausera; až Dekret kutnohorský nahnal Němce vesměs na opačnou stranu barikády3); stejně tak tomu bylo i v dobách třicetileté války. Až do 19. století bylo zcela mimo veškerou normu a zvyk, aby se lidé na základě svého jazyka a původu ztotožňovali s lidmi, kteří je s nimi sdílejí, a vymezovali se vůči jiným. Prvkem, který lidi sjednocoval, či naopak rozděloval, bylo vyznání; dále pak také příslušnost k území, na němž daní lidé žili a v neposlední řadě také společná podřízenost vůči konkrétní vrchnosti. Fenomén národa byl pro lidstvo tehdy pojmem neznámým či příliš abstraktním na to, aby mohl sehrát významnou roli v politických hrách tehdejší doby. Velmi dobrým důkazem těchto tvrzení by mohl být fakt o tom, jakým způsobem byla ve středověku řízena pražská Karlova univerzita. Tak jako na většině jiných univerzit v Evropě sem byli přijímáni i studenti ze zahraničí a tituly získané na takové univerzitě byly pak i v zahraničí zcela respektovány, stejně jako tituly získané na univerzitách tamních, bez ohledu na odlišnosti v přístupu ke vzdělání, které se mezi univerzitami zákonitě nacházely. Studenti univerzit tvořili komunity, které se svou správou a pojetím práv a povinností jednotlivce výrazně lišily od zbytku tehdejší společnosti. Ve správě univerzit například fungovalo něco, co bychom dnes zřejmě nazvali jako „demokracie“. Právo na podíl při rozhodování o chodu komunity studentů a zároveň celé univerzity však nebylo studentům a kantorům dáno na základě uvědomění o nutnosti dbát na práva a jedinečnost individuality, jak můžeme vidět v novověku; nýbrž čistě na základě privilegií a zvykového práva4. Studenti z jednotlivých zemí se na univerzitách sice sdružovali do spolků, jimž se říkalo „národy“, avšak členství v těchto spolcích neodpovídalo příslušnosti k etnické skupině; nýbrž původu, respektive vztažnosti k určitému území. Součástí českého národa na Karlově univerzitě tak byli všichni studenti pocházející z území Českého království, včetně tamních Němců. Na některých evropských univerzitách pak nebyly zřízeny spolky pro všechny národy a proto se studenti z daných zemí zařazovali do spolků jiných národů; tak jako Němci byli na francouzských univerzitách zpravidla členy národa anglického5. To jest čirým důkazem, že národnost definovaná jazykem a původem byla ve středověku a raném novověku záležitostí zcela irelevantní.

Změnu ve smýšlení a sebeidentifikaci obyvatel Evropy (a tedy i Čechů a Němců) přinesl revoluční rok 1848. Obyvatelstvo západní (rozumějme: katolické) Evropy se vlivem předcházející etapy osvícenství6 a romantismu částečně odklonilo od náboženství a fenomén národa se tak stal jeho přirozenou náhradou. Lidé začali cítit sounáležitost s příslušníky stejné etnické skupiny, jejíž součástí byli i oni sami. A právě pro ni začali vymáhat výhody na úkor starých společenských pořádků, které byly postaveny na feudálním uspořádání společnosti. Podobné tendence se samozřejmě nevyhnuly ani Čechům, kteří začali usilovat o své sebeurčení nejprve v rámci Habsburské monarchie; až během 1. světové války se zrodila idea vyhlášení nezávislého státu. Revoluční rok 1848 však Rakousko ustálo, později se se vzrůstajícím nacionalismem na svém území částečně vypořádalo skrz tzv. „rakousko-uherské vyrovnání“ v roce 18677. Po první světové válce se však muselo zákonitě rozpadnout, neboť bylo postaveno na hodnotách a řádu, které ve světě po roce 1918 už přestaly mít své místo. Tak vznikla Československá republika (viz. 2.1. Vznik Československa). I Němců se pochopitelně vzestup nacionalismu dotkl a již od roku 1848 existovaly snahy o sjednocení všech Němců v jednom velkoněmeckém státě. Tato vize se však uskutečnila až v roce 1871. I tak nežili na území nově vzniklého Německého císařství všichni lidé, kteří se s německým národem ztotožňovali. Mnoho jich žilo na území Habsburské monarchie; mj. i na území českých zemí.

Stal se tím tak paradoxně právě obdiv k totožným idejím, který vedl k zasetí nesváru mezi Čechy a Němce, kteří žili na území české kotliny. Roku 1861 byla vydána nová ústava, jejíž hlavní devizou byla snaha zajistit historické a politické postavení německého kmene, který ostatní rakouské národy svou vyspělostí převyšoval; slovy předáka německorakouské Ústavní strany, Ernsta von Plenera8. Němci si přáli zachovat své vůdčí politické a kulturní postavení ve střední Evropě, potažmo jej na úkor možnosti sebeurčení jiných národů ještě posílit. Češi si přáli více svobody a právo na rozhodování o svých vnitřních záležitostech9. Spor zdánlivě rozřešil příchod, respektive spíše výsledek 1. světové války, která přinesla porážku a následný rozpad rakousko-uherského mocnářství (viz. 2.1. Vznik Československa).

Rakousko-uhersko stojící za Velké války na straně Trojspolku válku prohrálo a bylo donuceno ustoupit podmínkám míru z Versailles a Saint-Germain-en-Laye10. To obnášelo mj. vznik řady nástupnických států na území monarchie, mezi které se zařadila i Československá republika. Ta vznikla na území Horních Uher (území zahrnující Slovensko a Podkarpatskou Rus) a také zemí Koruny české (Čechy, Morava a Slezsko) v jejich historických hranicích. Právě nárok na udržení historických mnoho staletí nezměněných hranic země se stal hlavním argumentem, který obhajoval udržení oblastí poblíž hranic Německa a Rakouska v rámci republiky, přestože zde existovalo většinově německé osídlení (viz. 2.2. Sudetští Němci v novém státě). Českoslovenští politici si uvědomovali složitou etnickou situaci na území, jehož vymezení si při jednání s vítěznými mocnostmi vymohli, a aby zajistili novému státu stabilitu, slibovali zavedení něčeho, co bývá označováno jako „švýcarský model“11. Nic podobného ale ve výsledku dosaženo nebylo, neboť takové uspořádání by vyžadovalo utvoření federativního státu, což bylo neslučitelné s vizemi tehdejších českých politiků o státě unitárním12. Nezávislost Československa byla vyhlášena dne 28. 10. 1918 v Praze13 a totéž město se také stalo hlavním městem. Prozatímními politickými představiteli pak byli prezident T. G. Masaryk a vláda vedená jejím předsedou Karlem Kramářem. Populace nově vzniklého státu byla etnicky velmi rozmanitá. V Československu žilo podle sčítání lidu z roku 1921 celkem 13 607 385 lidí; z nichž 64,37 % tvořili Češi a Slováci; 22,95 % Němci; 5,47 % Maďaři; 3,39 % Rusíni; 1,33 % Židé; 2,48 % ostatní (viz. 2.2. Sudetští Němci v novém státě).

Označení „Sudety“ má původ již v keltských jazycích; jeho význam se dá interpretovat jako „les kanců“ (z gramatického základu „sud“, tedy kanec; a přípony „-éta“, čili les)14. V době moderních dějin pak slovo „Sudety“ označovalo region na pomezí severu Čech a Moravy. Zde později také později vznikl jeden z mezinárodně neuznaných vzdorostátů, které usilovaly o připojení k Rakousku; Sudetenland (viz. 2.3. Vznik Deutschböhmen a Sudetenland). Podle sčítání lidu z roku 1921 žilo Československu 3 123 305 Němců. Tvořili tak 22,95% populace Československa15 a byli jeho druhou nejpočetnější etnickou skupinou. Nacionalismus v jejich společnosti po vyhlášení republiky (a po porážce zdejších německých vzdorostátů) tím spíše zesílil, že Němci byli až do roku 1918 politicky i kulturně vůdčím národem střední Evropy. A jak tvrdil například český socialista Bohumír Šmeral, nebo německý tolerantní liberál Richard Charmatz; „každá Čechy nově získaná pozice ve školách a v úřadech znamenala ztracenou pevnost pro němectví“.16 Měla to být koneckonců právě přeměna středovýchodních prostor ve sféru plné německé dominance, co se radikální německý nacionalismus pokusil zcela neúspěšně prosadit první světovou válkou.17 S rolí, kterou jim Versailleský mír přidělil, se tak Němci nehodlali smířit. Zároveň se dovolávali práva na rozhodnutí o svém sebeurčení; mj. se snahou „kompenzovat válečnou porážku semknutím všech Němců, odvolat se na týž sebeurčovací princip, který předtím Němci – s výjimkou socialistů - zaznávali“18. Navzdory velmi vstřícné československé menšinové politice se tak mnoho československých Němců zhlédlo v nacistické rétorice, poté co se Hitlerova NSDAP (Nacionálně socialistická německá strana práce) v sousedním Německu chopila moci. To se posléze stalo předzvěstí Mnichovské dohody, pozdějšího rozbití Československa a také odsunu většiny německy mluvících obyvatel po 2. světové válce v letech 1945–1947.

Když vznikla Československá republika, mnoho Němců zde žijících nepočítalo s tím, že by území jimi obývané mělo setrvat jako její součást. Zrodil se tehdy sen o „Německém Rakousku“ (viz. 3.2. Liberec, hlavní město Německých Čech); tedy o tom, že území v českých zemích (a kromě toho i v Itálii, v Polsku a ve Slovinsku), obývaná většinově německy hovořícím obyvatelstvem, budou navzdory mírovým dohodám připojeny k nově vzniklé Republice Rakousko. „Proto němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik ČSR a po 29. říjnu postupně ustavili 4 sudetoněmecké provincie: Deutschböhmen (v západních a severních Čechách), Sudetenland (na severní Moravě), Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren a prohlásili je – ještě s některými jazykovými enklávami (včetně Brna, Jihlavy a Olomouce) – za součást německého Rakouska“.19 Zatímco první dva jmenované státní útvary však byly vytvořeny s vizí jejich pozdějšího začlenění do již existujících provincií Horní a Dolní Rakousko; Deutschböhmen (Německé Čechy) a Sudetenland (lze do češtiny volně přeložit jako „země Sudetů“) byly zamýšleny jako samostatné provincie (viz. 3.1. Neposlušné provincie– obecná fakta). Proto jim (či spíše konkrétně Deutschböhmen) bude dán v této práci větší prostor – především pak v kapitole 3.

Enklávy pak měly stát zcela mimo systém územního členění Republiky Rakousko20.

Pro demonstraci poměrů a okolností uvádím níže stručnou analýzu úryvku, který popisuje okolnosti vztahu samozvané zemské vlády Německých Čech k československému státu.

„Dle představ zemské vlády (vlády Německých Čech, pozn.) měly Německé Čechy sestávat z 38 okresů v severních a severozápadních Čechách tvořících souvislé území, jejichž většinové obyvatelstvo hovořilo německy. Podle sčítání lidu z roku 1910 žilo na vymezeném území v uvedeném roce 2 070 438 osob německy hovořících a 116 275 osob hovořících česky. Česky mluvící obyvatelé žili převážně v uhelných oblastech. Zemská vláda chápala německy hovořící obyvatele Německých Čech jako Němce a vycházela z předpokladu, že tito Němci stojí o život v německém, nikoli česko-slovenském národním státě. Československý Národní výbor, držící až do 12. listopadu moc v Praze, vnímal Německé Čechy jako část československého národního státu. Zemská vláda s ním jednala pouze za účelem stanovení přechodných ujednání za účelem zachování klidu a pořádku, případně zásobování v Německých Čechách. O dohodu s cílem spolupráce a budování společného státu však zemská vláda zájem neměla.“

Zdroj úryvku: S Maurer-Horn, Die Landesregierung für Deutschböhmen, Die Haltung der Bevölkerung Deutschböhmens, strana 39; překlad: Matěj Galambica

Text pochází z roku 1997 a autor má tak k popisovaným událostem dostatečný časový odstup. Je zde patrné, že sudetoněmecký separatismus byl prvním momentem, kdy se nacionalismus sudetských Němců stal zásadním těžištěm jejich politické činnosti. Zároveň je zřejmé, že všechny Němce žijící na území Habsburské monarchie, zastihl tento moment víceméně nepřipravené. Přestože, podobně jako většina národů v tehdejší Evropě, prožívali i oni v 2. polovině 19. století proces své národní emancipace, standardně se v jejich kulturním prostředí počítalo s realizací jejich nacionalistických ambicí skrz posilování jejich role v rámci monarchie – nikoli vznik vlastního národního státu.

Mírové dohody z konce 1. světové války předpokládaly vznik několika nástupnických států na území zaniklé Habsburské monarchie. Mezi nimi mělo být mj. také Československo (Československá republika) a Rakousko (Republika Rakousko, v dnešních hranicích). Dne 29.11.1918 však došlo k vyhlášení vzdorostátu „Německé Rakousko“. Jednalo se o projekt jistého provizorního státu, který měl zajistit právo na sebeurčení pro Němce žijící v bývalém Rakousku-uhersku a který měl také později splynout s Německem (viz 3.2. Provizorní stát v kontextu vize o velkoněmeckém sjednocení). Územní vymezení Republiky Německé Rakousko bylo následující: kromě Rakouských zemí byla součástí jeho nároku taktéž části území dnešní Itálie, Polska a Slovinska a rozsáhlá území v Českých zemí. Naproti tomu nevznášelo Německé Rakousko nárok na území Burgenlandu.

„…. Němečtí poslanci z českých zemí odmítli vznik ČSR a po 29. říjnu postupně ustavili 4 sudetoněmecké provincie: Deutschböhmen (v západních a severních Čechách), Sudetenland (na severní Moravě), Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren a prohlásili je – ještě s některými jazykovými enklávami (včetně Brna, Jihlava, Olomouc) – za součást německého Rakouska“.21

Německé Rakousko mělo sestávat z celkem 9 provincií a 3 enkláv. Zatímco Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava) a Böhmerwaldgau (Šumavská župa) byly vytvořeny s vizí jejich pozdějšího připojení k provinciím Horní a Dolní Rakousko; Deutschböhmen (Německé Čechy) a Sudetenland (Sudety) byly zamýšleny jako samostatné provincie.

Enklávy pak měly stát zcela mimo systém územního členění Republiky Rakousko22.

Níže budu stručně shrnovat fakta o dvou (resp. čtyřech) německo-rakouských provinciích zamýšlených dle ústavy Republiky Německé Rakousko na území českých zemí.

DEUTSCHBÖHMEN: Provincie Deutschböhmen (Německé Čechy) se měla rozkládat na ploše o rozloze 14 496 km2 v severozápadních Čechách a v Orlických horách a z hlediska populačních, územních23 a kapitálových dispozic24 ji lze označit za nejvýznamnější ze čtyř provincií, které měly v českých zemích vzniknout. Území této provincie zahrnovalo většinu dnešního Ústeckého, Libereckého a Karlovarského kraje; dále pak značnou část kraje plzeňského a též některé oblasti dnešního kraje Středočeského a Královéhradeckého (dnešní hranice krajů v českých zemích však byly vymezeny až v roce 2000 článkem 99 Ústavy České republiky25; hranice Německých Čech jejich dnešní podobě nijak neodpovídaly). V roce 1919 žilo na tomto území zhruba 2,23 milionů lidí, z nichž 2,07 milionu se hlásilo k německé národnosti.26 Jako hlavní město byl zamýšlen Liberec (německy Reichenberg27), který měl pro svou polohu, velikost, i regionální význam k tomuto účelu vhodné předpoklady. Vznikla zde jedna ze šesti propagandistických kanceláří Německého Rakouska28; dále se na zamýšleném území provincie nacházela taktéž další významná česká města, jako Cheb, Plzeň, Ústí nad Labem, nebo Karlovy Vary29. K vyhlášení nezávislosti (na Československu) provincie Deutschböhmen došlo dne 29. 10. 191830 ve Vídni31 v Dolnorakouském venkovském domě, jenž měl zároveň sloužit jako budova německo-rakouského parlamentu. Prvním hejtmanem se stal Raphael Pacher, dne 5. 11. 1918 ho pak v úřadě vystřídal Rudolf Lodgman von Auen. Političtí představitelé Německých Čech posléze požádali o začlenění do Německého Rakouska, jenž bylo vyhlášeno dne 22. 11. 1918. Německo-rakouský parlament žádosti vyhověl. Německé Čechy vznikly v důsledku neochoty místních lidí akceptovat vznik československého státu, v němž mělo tvořit jejich etnikum sice významnou, přesto ale pouhou menšinu. Sudetoněmečtí politici argumentovali právem zdejších Němců na sebeurčení a tím, že ačkoli se Češi dlouhodobě vymezovali proti mnohonárodnímu státu, jakým byla Habsburská monarchie; nyní se snaží o budování obdobného subjektu33. Jak napsal dne 30. 10. 1918 vídeňský deník Neues Wiener Tagblatt; „Drtivá většina obyvatel Německých Čech jsou Němci a nechce být začleněna do českého státu“34, 35. První tendence spojené se snahou českých Němců o vytvoření provincie Německé Čechy (coby útvaru reprezentovaného vlastním zemským sněmem, v rámci Rakouska-uherska) pozorujeme již v roce 1917, kdy Německá národní rada pro Čechy (z iniciativy již tehdy právě Lodgmana) přijala příslušnou rezoluci coby odpověď na českou Tříkrálovou deklaraci36.

SUDETENLAND: Provincie Sudetenland („Sudety“ nebo také „Sudetsko“) se rozkládala na severovýchodě dnešní České republiky (převážně na území Slezska) na ploše o rozloze 8 814 km2. V roce 1919 zde žilo okolo 670 tisíc osob; jako hlavní město byla zamýšlena Opava, mezi další velká města na nárokovaném území patřila Moravská Třebová, Bruntál, nebo Šumperk. Prvním a jediným předsedou sudetské zemské vlády byl Robert Freissler. Opava byla československými milicemi obsazena již 29. listopadu 1918.

BÖHMERWALDGAU (OBERÖSTERREICH): Provincie Böhmerwaldgau („Šumavská župa“) byla vyhlášena počátkem listopadu 1918. V čele této prozatímní provincie stál Josef Selinger.

DEUTSCHSÜDMÄHREN (NIEDERÖSTERREICH): Provincie Deutschsüdmähren („Německá jižní Morava“) měla být začleněna do provincie Dolní Rakousy. Největším městem bylo Znojmo. Prvním hejtmanem byl Oskar Teufel, kterého dne 20. listopadu 1918 vystřídal ve funkci Hieronymus Oldofredi.

Stojí za konstatování, že Rakušany v roce 1918 čekala ještě dlouhá cesta k tomu, aby se stali národem v pravém slova smyslu. Ostatní národy žijící na území Habsburské monarchie se v průběhu 19. století etablovaly do podoby moderních národů, zatímco Rakušané (tedy lépe: rakouští Němci) spojovali svou identitu primárně s Rakouským státem (coby nadnárodní institucí). Z hlediska národnostního se pak na straně druhé nijak nevymezovali vůči Němcům37. Zásadním důvodem, proč Rakousko nesplynulo roku 1871 s Německou říší byla zřejmě nevraživost mezi Hohensollerny a Habsburky38. Václav Kural uvádí: “.. na německé straně vztahu se mnohem výrazněji než dříve objevuje vedle Austro- a Sudetoněmců Němectvo jako celek“.39 Je tedy logické, že po rozpadu mocnářství vnímali rakouští Němci právě připojení k Německu (a realizaci neuskutečněného velkoněmeckého sjednocení) jako vhodnou kompenzaci jejich ztráty – zvlášť proto, že Habsburkové ani Hohensollernové již nestály zmíněnému procesu v cestě. „U německy mluvících Rakušanů, kteří měli z celé monarchie vlastně největší státotvornou tradici a potenci, kompenzoval se tento problém paradoxně vidinou anšlusu – spojení s ostatními Němci v jednotném Německu“. Vytvoření samostatného rakouského státu naopak rakouští Němci příliš nevítali. Projekt Německého Rakouska měl být záležitostí přechodnou a od začátku bylo počítáno s tím, že bude zmiňovaný útvar směřovat k jedinému cíli – připojení k Německu. Důvodů, proč daná ambice nebyla naplněna, je jistě více, avšak za zmínku především zřejmě stojí, že „vítězné mocnosti nemínily v žádném případě připustit velkoněmecké sjednocení, jímž by poražený nepřítel vlastně získal víc než ve válce prohrál – a už to předurčovalo jejich postoj k otázku příslušnosti českomoravského pohraničí.“40

Významným milníkem v krátké historii Německého Rakouska (a jeho jednostranně deklarovaných provincií na území Československa) byly volby do Národního shromáždění Německého Rakouska v březnu 1919. V Československu byly tyto volby zakázány a v provinciích Německé Čechy, Sudety, Německá jižní Morava a Šumavská župa nebyl umožněn jejich průběh. Následné nepokoje pak byly nejvýraznější reálnou násilnou konfrontací politických (a územních) nároků českých Němců s československou státní mocí (které potvrdily jasnou převahu druhé uvedené strany). Dne 4. března 1919 se v mnoha pohraničních městech a obcích odehrály četné „protičeské demonstrace, které místně přerostly v oboustranně bojovné srážky, při nichž někde došlo i na ostrou střelbu.“ … „Následky byly tragické. Lidsky i politicky. Celkem 53 mrtvých, z toho 2 vojáci, ostatní vesměs Němci: nejvíc v Kadani (25) a Moravském Štenberku (16).“41 V důsledku těchto událostí se do budoucna dostalo argumentů českému radikálně nacionalistickému křídlu (neboť u Čechů potvrdily přesvědčení, že právě odtržení a nic jiného je skutečným cílem sudetských Němců) a stejně tak i sudetoněmecké politice při jejím odmítání české nadvlády.42

Jak bude dále popsáno v kapitole 3.5. Zánik Německého Rakouska, definitivním koncem celé myšlenky byla konference v Saint-Germain v roce 1919. Sudetoněmečtí politici argumentovali právem zdejších Němců na sebeurčení a tím, že ačkoli se Češi dlouhodobě vymezovali proti mnohonárodnímu státu, jakým byla Habsburská monarchie; nyní se snaží o budování obdobného subjektu43.

„Poněvadž Národní výbor odmítá uznat německo-rakouský stát a zahrnuje Německé Čechy do svých územních nároků, i my musíme trvat na svém stanovisku neuznat česko-slovenský stát, jenž chce vztáhnout ruku na Německé Čechy. Chtě nechtě však musí též být překonáno jisté přechodné období, pro nějž budou stanoveny provizorní poměry platné do finálního ujednání, k němuž dospěje mírová konference. Taktéž musí být zajištěno Němce; bude se jednat o modus vivendi pro obě strany po dobu onoho přechodného období.“ (Lodgman von Auen, 3.11.1918)44

V průběhu procesu vzniku i následné destrukce projektu Německého Rakouska ale existovaly i vize kompromisu. Zástupci Spojených států amerických i Velké Británie například zprvu preferovali vytyčení hranic na bázi etnografické; případně postoupení alespoň části území osídlených hlavně Němci Rakousku nebo Německu. Důvodem mělo být omezení počtu Němců na československém území a s ním spojená větší životaschopnost nového státu. K této myšlence se přikláněli i někteří čeští politici, jako například Bohumil Šmeral, potažmo v jisté době i Masaryk a Beneš, kteří se v dané otázce opírali o Julia Grégra. Dále například “.. prof. Coolidge jmenovitě navrhoval, aby Rakousku byly odstoupeny části jižních Čech a jižní Moravy, zatímco Německu části severní Moravy a Slezska, jakož i Chebsko“45. Lze v konečném důsledku vnímat jako poněkud paradoxní, že se v otázce sebeurčení stalo pro české Němce nejvýhodnějším právě začlenění do nového státu v co největším počtu. Někteří jejich představitele si to uvědomovali a neúspěchem v Saint-Germain tak až do dob Konráda Henleina sudetoněmecké separatistické tendence ustaly.

Sen o Německém Rakousku se definitivně rozplynul s Pařížskou mírovou konferencí46, která dala souhlas s tím, aby Češi převzali správu nad pohraničními regiony Čech a Moravy a ještě než tento definitivní souhlas padl, „dala Praha dohromady asi tři narychlo slepené regimenty a po potlačení vcelku slabého německého odporu českou správu do pohraničí skutečně dosadila“47. Po následujících 20 let tak zůstaly hranice Československa zcela neměnnými. Vláda Sudet přislíbila podřízenost Československu dne 18. prosince 1918 a zemská vláda Německých Čech, v čele hejtmanem Lodgmanem von Auen (viz. 3.1.)48 již 14. prosince raději přesídlila do Drážďan a později do Vídně49. Předáci německo-rakouských provincií na území Československa (Lodgman von Auen, Oldofredi, Selinger a Freissler) tvořili na podzim roku 1919 společně s kancléřem Karlem Rennerem delegaci přítomnou na Pařížské mírové konferenci, kde se snažili zvrátit průběh jednání ve svůj prospěch a československé delegaci vedené Karlem Kramářem oponovali na základě memoranda vyžadujícího uplatnění sebeurčovacího práva i pro sudetské Němce50. Jejich mise však byla neúspěšná.51

Ve výsledku se nabízí otázka, co znamenal fenomén separatismu v řadách sudetských Němců pro československou budoucnost a pro budoucnost samotné zdejší německé menšiny. Za každých okolností však německé osídlení pouhou porážkou Německého Rakouska v roce 1918 samozřejmě z Československa nezmizelo. Sudetoněmecká krize zdánlivě utichla v dobách tzv. „Zlaté éry 20. let“, kdy československá (a tedy i sudetoněmecká) ekonomika prosperovala a obyvatelé republiky měli tak vyšší jistoty a životní úroveň, než například v sousedním Německu, kde byla s cílem vydržování nečinné pracovní síly v Porýní vyvolána katastrofická inflace. Hospodářská krize, jež však začala rokem 1929 v New Yorku, se dotkla sice citelněji sousedního Německa; avšak zde proběhla tato krize o něco dříve a tedy i dříve skončila, než tomu bylo v Československu. Opticky tak mohl být vytvořen dojem tento: „nacistický režim dokázal efektivně zažehnat důsledky hospodářské krize, čehož československá demokratická vláda nebyla schopna a navíc Češi vědomě upřednostňují své soukmenovce v poskytování dostupné pomoci a německé spoluobčany opomíjejí“. To výrazně pomohlo nacistické propagandě mezi sudetskými Němci a roku 1935 pak vznikla sudetoněmecká strana (SdP)52, kterou vedl Konrád Henlein. Následný vývoj událostí vedl k Mnichovské dohodě53, která zapříčinila mj. odtržení pohraničních oblastí a jejich připojení k Německu. Po 2. světové válce pak následoval v letech 1945–194754 odsun většiny Němců, kteří žili na území Československa. Tímto aktem de facto skončila v českých zemích existence německé menšiny, jako politického tělesa hrajícího nezanedbatelnou roli. Dnešní německé osídlení v České republice čítá méně než 2% z celé zdejší populace55 (údaj z roku 2007). Komplikovaný vztah dvou národů dodnes vyvolává kontroverze a názory na původce či viníka všech problémů s ním spojených se stále liší.

Podstatné ale je, že ať už chceme Němcům vytýkat jejich neochotu vyhovět požadavkům Čechů na sebeurčení v rámci Rakouska-uherska, potažmo pozdější rozboření republiky a podporu nacistického despotického režimu; nebo Čechům potlačení sudetoněmeckých separatistických aktivit po 1. světové válce a především pak odsun po válce druhé; vždy je třeba mít na paměti fakt, že Němci žijící v Československu se následováním nacistického režimu a rozbořením republiky jeho jménem nakonec rozhodli de facto řešit svůj spor s Čechy sázkou na jednu jedinou kartu. Tou kartou byla agrese, násilí a podíl na vyvolání války. Německá říše, tak jako její spojenci, však tuto válku prohrála a lze tak s jistotou říci, že se sudetoněmeckým stoupencům Hitlerova režimu tato sázka nevyplatila. Přestože tedy můžeme odsoudit československé politiky, kteří po roce 1918 často bojkotovali mnohé sebeurčovací požadavky zdejších Němců; přestože můžeme odsoudit násilí spáchané na některých německých civilistech v době odsunu; přestože můžeme připustit, že i Němci, tak jako Češi, se stali oběťmi běhu dějin, který jim vnutil smysl pro protežování fenoménu národa; vždy je třeba mít na paměti, že sudetští Němci se v jednu chvíli rozhodli pro agresivní a nekompromisní cestu k vítězství. Ta však nebyla úspěšná a přinesla jim to jediné, co kromě onoho vysněného vítězství přinést mohla, tedy agresivní a nekompromisní reakci.

Soužití německé menšiny v Československu se zdejším většinovým obyvatelstvem bylo dlouhodobě komplikované. Podobná situace se může jevit poněkud nepochopitelně vzhledem k tomu, že vedle většinové české populace zde Němci žili v relativním klidu po mnoho staletí. Byla to zřejmě celoevropských, potažmo celosvětových společenských poměrů a hodnot, které přinesla druhá polovina 19. století, co zapříčinilo vyhrocení vztahu Čechů a Němců během jediného století do podoby, v níž nebylo zřejmě lepšího řešení, než jaké nabídly později Benešovy dekrety. Pro vysvětlení lze pak dodat následující tezi: „kde svoboda jednoho končí, svoboda druhého začíná“.

1) Parafráze: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ce%C5%A1t%C3%AD_N%C4%9Bmci#D%C4%9Bjiny

2) Parafráze: Friedrich Prinz (Hrsg.): Deutsche Geschichte im Osten Europas: Böhmen und Mähren, Siedler, Berlín 2002, ISBN 3-88680-773-8

3) Parafráze: Rádl, 1993; strana 76

4) Parafráze: Rádl, 1993; strana 49

5) Parafráze: Rádl, 1993; strana 50

6) Parafráze: Křen, 2013; strana 44

7) Parafráze: Křen, 2013; strana 156

8) Parafráze: Křen, 2013; strana 133 – 134, https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernst_von_Plener

9) Parafráze: Křen, 2013; strana 160 - 161

10) Parafráze: Kural, 1993; strana 16

11) Parafráze: Kural, 1993; strana 27

12) Parafráze: Kural, 1993; strana 24

13) Parafráze: Kural, 1993; strana 7

14) Parafráze: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudety

15) Parafráze: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensko

16) Parafráze: Křen, 2013; strana 188; dále: https://cs.wikiquote.org/wiki/Richard_Charmatz a https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohum%C3%ADr_%C5%A0meral

17) Parafráze: Kural, 1993; strana 7

18) Citace: Kural, 1993; strana 13

19) Kural, 1993; strana 15

20) https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A9_Rakousko#/media/Soubor:Deutschosterreich-cs.png

21) Kural, 1993; strana 15

22) https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A9_Rakousko#/media/Soubor:Deutschosterreich-cs.png

23) https://de.wikipedia.org/wiki/Sudetenland_(Provinz) („Ausdehnung“; „Geschichte“)

24) Parafráze: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hospod%C3%A1%C5%99sk%C3%A9_d%C4%9Bjiny_%C4%8Ceskoslovenska

(„České země“)

25) https://cs.wikipedia.org/wiki/Kraje_v_%C4%8Cesku

26) Parafráze: Maurer-Horn, 1997; strana 39

27) Parafráze: https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A9_%C4%8Cechy

28) Parafráze: Maurer-Horn, 1997; strana 45

29) https://de.wikipedia.org/wiki/Provinz_Deutschb%C3%B6hmen#/media/Datei:Der_Aufbau_der_Republik_Deutsch%C3%B6sterreich.png

30) https://de.wikipedia.org/wiki/Provinz_Deutschb%C3%B6hmen (parafráze)

31)  Parafráze: (viz. předchozí poznámka pod čarou)

32) Parafráze: https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A9_Rakousko

33) Parafráze: Maurer-Horn, 1997; strana 47

34) Parafráze: Maurer-Horn, 1997; strana 37

35) Nutno však podotknout, že na začátku existence Německých Čech nebyla tato podpora zcela jednoznačná; například liberecká hospodářská komora prosazovala namísto nekompromisního odporu proti české nadvládě dialog s Čechy o budoucnosti pohraničního území. Též liberecký okresní výbor uvedl, že inkorporace území s dominancí německého osídlení do Československa je tou nejrozumnější variantou vzhledem ke špatné hospodářské situaci, jaká po válce na zmíněném území vládla. (Parafráze: Maurer.Horn, 1997; strana 40 - 41)

36) Parafráze: Křen, 2013; strana 362

37) Parafráze: Křen, 2013; strana 89

38) Parafráze: Kural, 1993; strana 16

39) Citace: Kural, 1993; strana 14

40) Citace: Kural, 1993; strana 18

41) Citace: Kural, 1993; strana 15

42) Parafráze: Kural, 1993; strana 15

43) Parafráze: Maurer-Horn, 1997; strana 47

44) Citace: DBLR, Gedächtnisprotokoll Pachers über Lodgmans Meinung, Ústí nad Labem, 3.11.1918 (překlad: Matěj Galambica)

45) Citace: Kural, 1993; strana 17

46) Pařížská mírová konference byla mj. dějištěm konfliktu mezi Čechy a Němci po vyhlášení pohraničních vzdorostátů na území ČSR; československé delegaci vedené Karlem Kramářem zde na základě memoranda vyžadujícího uplatnění sebeurčovacího práva i pro sudetské Němce oponovala delegace rakouská, kterou zde vedl kancléř Karl Renner a v níž byli i předáci všech sudetoněmeckých provincií; Lodgmann von Auen (Deutschböhmen), Josef Selinger (Böhmerwaldgau), Robert Freissler (Sudetenland) a Hieronymus Oldofredi (Deutschsüdmähren) - parafráze: Kural, 1993; strana 15, 16 a 17; dále https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Renner; https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A1_ji%C5%Ben%C3%AD_Morava; https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0umavsk%C3%A1_%C5%Beupa; https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Freissler

47) Citace: Kural, 1993, strana 15

48) Lodgmanova zemská vláda byla samozvanou vládou provincie Deutschböhmen se sídlem v Liberci. Přesedal jí Dr. Rudolf Lodgman von Auen, který v úřadě dne 6.listopadu 1918 nahradil svého předchůdce Rafaela Pachera.

49) Parafráze: Maurer-Horn, 1997; strana 45

50) parafráze: Kural, 1993; strana 15, 16 a 17; dále https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Renner; https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A1_ji%C5%Ben%C3%AD_Morava; https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0umavsk%C3%A1_%C5%Beupa; https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Freissler

51) Parafráze: Maurer-Horn, 1997; strana 37

52) Parafráze: Kocourek, 24.9.2013

53) Parafráze: Kural, 1993; strana 169 - 206

54) Parafráze: Kocourek, 24.9.2013

55) Parafráze: Bulisová a Chvátal, 2007; strana 25

Konflikt místo společenství; Václav Kural; 1993

Válka Čechů s Němci; Emanuel Rádl; 1993

Konfliktní společenství; Jan Křen; 2013

DIE LANDESREGIERUNG FÜR DEUTSCHBÖHMEN UND DAS SELBSTBESTIMMUNGSRECHT 1918/1919; Sussane Maurer-Horn; 1997

Kapesní svět; Jiřina Bulisová, Marek Chvátal; 2007

Friedrich Prinz (Hrsg.): Deutsche Geschichte im Osten Europas: Böhmen und Mähren, Siedler, Berlín, 2002

https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=lodgm

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A9_Rakousko

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A9_%C4%8Cechy

https://de.wikipedia.org/wiki/Provinz_Deutschb%C3%B6hmen#/media/Datei:Der_Aufbau_der_Republik_Deutsch%C3%B6sterreich.png

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kraje_v_%C4%8Cesku

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hospod%C3%A1%C5%99sk%C3%A9_d%C4%9Bjiny_%C4%8Ceskoslovenska

https://de.wikipedia.org/wiki/Sudetenland_(Provinz)

https://www.google.com/search?q=liberec+po%C4%8Det+obyvatel+1921&ei=NRlbYMHlIe2nrgTCn7HYBg&oq=liberec+po%C4%8Det+obyvatel+1921&gs_lcp=Cgdnd3Mtd2l6EAMyBQgAEM0CMgUIABDNAjIFCAAQzQI6BwgAEEcQsAM6BAghEApQxuwBWJKvAmDHsQJoAXACeACAAZMBiAGWD5IBBDQuMTOYAQCgAQGqAQdnd3Mtd2l6yAEIwAEB&sclient=gws-wiz&ved=0ahUKEwiB1KXr4MjvAhXtk4sKHcJPDGsQ4dUDCAw&uact=5; https://cs.wikipedia.org/wiki/Liberec#Historie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Freissler

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0umavsk%C3%A1_%C5%Beupa

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A1_ji%C5%Ben%C3%AD_Morava

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Renner

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A9_Rakousko#/media/Soubor:Deutschosterreich-cs.png

https://cs.wikiquote.org/wiki/Richard_Charmatz a https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohum%C3%ADr_%C5%A0meral

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudety

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernst_von_Plener

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ce%C5%A1t%C3%AD_N%C4%9Bmci#D%C4%9Bjiny

Milan Kocourek; 24.9.2013; Londýn