Článek
Co je to demokracie a jak na ni máme nejsprávněji nahlížet? Tato otázka působí dnes jako klišé, které patří nanejvýš do poslucháren humanitně zaměřených vysokých škol a skupin barvovlasých „levičáků“, kteří takřka nemají co lepšího na práci než přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. Jak se však na následujících řádcích snažím naznačit a doložit, nejedná se o žádnou zbytečnou otázku ani nedůležité abstraktní téma.
Moderní doba vyvolala u některých lidí v západním světě představu, že demokracie evropského nebo amerického typu je v podstatě dokonalým typem vlády a že její aplikace automaticky znamená krok směrem ke spravedlnosti a blahobytu, nebo že přinejmenším automaticky znamená vytvoření podmínek pro to, aby spravedlnosti a blahobytu bylo dosaženo. Tento dojem je nejen nesprávný, ale svou arogancí je srovnatelný s představou marxistů o tom, že v jejich pojetí bylo dosaženo pochopení zákonů dějin a klíče k dosažení jejich cílové fáze. Jistěže, Winston Churchill prohlásil zcela správně: „Demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů.“ I já jsem celým srdcem demokrat a není v žádném případě účelem tohoto textu tvořit dojem, že bych chtěl o demokracii pochybovat a adorovat model odlišný. Chci však dát prostor k tomu, aby i demokratismus byl nahlížen kriticky a jeho podpora byla řádně zdůvodňována, nikoli vnucována jako něco zcela arbitrárního.
Demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů.
Optikou naší (evropské) civilizaci konstatujeme - vesměs správně - že demokracie je typem vlády, který zřejmě nejlépe odpovídá našim představám o vládě spravedlnosti a práva. Pokud ale nahlédneme do většiny oblastí mimo Evropu a země, které na evropskou kulturu a politickou tradici navazují, představa o liberální demokracii jako o ideálním systému, který okamžitě „spasí“ jakoukoliv společnost, ve které je aplikován, se musí nutně rozpadnout. V průběhu 20. a 21. století probíhala řada pokusů o instalaci demokratických režimů v Asii a Africe, přičemž ve většině zemí, ve kterých tyto pokusy proběhly, demokracie obvykle selhala, případně selhává opakovaně. Můžeme jmenovat země jako Afghánistán, Turkmenistán, Irák, Sýrii, Libyi, Libanon, Palestinu, Kongo, Rwandu, Súdán, Eritreu, Zimbabwe, nebo, v neposlední řadě, Rusko a Čínu. Jistě existují i výjimky, mimoevropské země, které demokracii implementovaly úspěšně; například Indie, Japonsko, Kapverdy, Mongolsko, nebo Jižní Korea. Ani tyto excesy, v jejichž případě byl úspěch demokratismu často ovlivněn specifickými vnějšími i vnitřními faktory, ale nemohou vyvrátit skutečnost, že ve většině případů je demokracie v mimoevropských zemích (bez přítomnosti obyvatelstva vázaného na evropské dědictví pokrevní příbuzností s někdejšími kolonizátory) výrazně neúspěšná. Demokratické režimy v Africe a Asii se po celé období dekolonizace rozpadají a jsou nahrazovány vládami tyranskými (Afghánistán; Sýrie; Rwanda; Turkmenistán), zkorumpovanými hybridními pseudo-demokratickými režimy (Pákistán; Libérie; Egypt; Madagaskar; Rusko), nebo zřízením, které nese ve své institucionální rovině funkční prvky demokratismu, avšak postrádá některé jeho důležité atributy, které jsou pro liberální demokracii evropského typu zcela klíčové (Írán; Myanmar; Jordánsko). V nejtragičtějších případech pak je rozpad demokratického zřízení provázen vznikem politického vakua a v důsledku toho dochází buď k občanské válce, nebo k bezvládí (Libye; Somálsko; Středoafrická republika). Ať už jsou důvody selhání demokracie v té které zemi jakékoliv, míra, v jaké k tomu docházelo a dochází, jasně dokazuje, že představa o demokratismu jako o univerzálně aplikovatelném systému je mylná. K úspěšné instalaci demokratického zřízení nestačí ústava, instituce a volby. Je nezbytné, aby v dané zemi existovala schopná, emancipovaná a vzdělaná občanská společnost, která s mocí sobě svěřenou dokáže pracovat.
Evropě trvalo několik století, než dokázala projít dostatečnou společenskou proměnou a emancipací, která byla nutná k tomu, aby si zdejší lid mohl začít takřka sám vládnout. Chceme-li nastolit demokratickou vládu v zemi, ve které po staletí fungovala hierarchická společnost vedená samovládci a elitami rekrutovanými z tradičních, například kmenových struktur, nestačí jen vytvořit správně organizované demokratické instituce (i to je důležité, nikoli však samospásné). Musíme si být především jistí, že zdejší obyvatelé chápou řadu věcí. Že chápou, že jejich svobodná volba je skutečně volbou svobodnou a že není možné například chápat jako morální povinnost hlasování pro toho kterého kandidáta jen na základě kmenové nebo rodové příslušnosti. Že si uvědomují, že lidové hlasování nedává legitimitu utlačování méně početné skupiny obyvatel. Že chápou, jaké závazky pro každého aktéra přináší princip dělby moci a právního státu. Pokud těmto a dalším kritériím populace diskutované země neodpovídá a zmíněným principům nerozumí, lze konstatovat, že demokracie pro ni není vhodná. Dokonce i ten největší idealista mezi demokraty by pak měl uznat, že v podobné zemi je spíše vhodné zajistit stabilní režim nedemokratický, nejlépe monarchii s tradicí danou její legitimitou, která dokáže zajistit zemi stabilitu a mír; protože snaha o prosazení demokracie za každou cenu je předurčena k neúspěchu a hrozí dané zemi důsledky nezřídka horšími, než je zdánlivě „nespravedlivá“ vláda tradičních elit - tím spíše, že demokratizace předpokládá demontáž tradičních struktur, ke kterým se tak země po pádu demokracie nemůže vrátit a ke slovu se proto dostávají autoritáři - často ještě mnohem horší a krutější, než na jaké byli místní lidé zvyklí v minulosti.
Vracím se však nyní k začátku své úvahy formulované v tomto textu a pokládám řečnickou otázku: jak souvisí globální historická zkušenost dekolonizace a demokratizace s českými zeměmi? Snaha o usouvztažnění této otázky s úvahami předchozích řádků se může jevit jako absurdní, protože Češi z hlediska politické emancipace a vzdělanosti rozhodně nemohou být srovnáváni s obyvateli Rwandy, Iráku, nebo Afghánistánu. I tak mám ale dojem, že česká společnost a demokracie možná čelí problémům podobného druhu, jako ta ve zmíněných zemích - pouze v odlišném (výrazně menším) rozsahu. V čem se ostatně liší národ, který si v roce 1989 znovu vybojoval život ve svobodě a demokracii, od národa, který si v téže zemi vydobyl totéž o 71 let dříve - v říjnu 1918?
V roce 1918 se česká (resp. československá) demokracie zrodila souběžně s československou státností. Zatímco v rovině institucionální vznikala tehdy takřka „na zelené louce“, česká společnost a politika jako taková měla k dispozici několik desetiletí trvající politickou tradici, rozsáhlý aparát politických a intelektuálních vůdců a dokonce i určité zkušenosti s liberalismem a demokratickými institucemi z dob Rakouska-Uherska. Východiska, na nichž byl postaven přechod k demokracii v roce 1989, byla naproti tomu zcela opačná: z institucionálního hlediska byla mezi Československou socialistickou republikou a Československou federativní republikou (případně Českou socialistickou republikou, Českou republikou v rámci ČSFR a Českou republikou coby nezávislým státem) dodržena prakticky dokonalá kontinuita; zároveň však mu předcházelo 50 let zcela nulových zkušeností s demokracií. Nacisté i komunisté vedle uzurpování totální moci také systematicky pracovali na likvidaci českých politických, intelektuálních a duchovních elit a totalitní režimy aktivně usilovaly o to, aby po dvě generace byly v lidech probouzeny a pěstovány jen ty takřka nejhorší vlastnosti. Vliv bolševismu i nacismu dovedly národ do zcela odlišného intelektuálního nastavení, než z jakého vycházelo rodící se Československo po 1. světové válce. V době Sametové revoluce a bezprostředně po ní zde byl nedostatek politických a intelektuálních vůdců, kteří by dokázali národ znovu naučit, jak s demokratickým zřízením zacházet. Zbídačené české duše zároveň přirozeně inklinují k takovým interpretacím idejí demokratismu, ve kterých nejvyšší hodnoty představují jejich vlastní osobní zájmy. Ačkoli tento přístup, jak naznačuji dále, je ve své podstatě logický, problémem českého politického prostředí je, že lidé zároveň zapomínají na závazky a povinnosti, které od nich demokratický stát a společnost očekává. Vzniká tak paradigma, ve kterém jsou osobní zájmy českého občana formou jeho politické nebo občanské angažovanosti prosazovány třeba i na úkor práv a potřeb druhých a práva a spravedlnosti jako takových.
Když na podzim roku 2019 protestovalo přes čtvrt milionu lidí na pražské Letné proti tehdejšímu premiéru Andreji Babišovi, jejich kritici z řad občanů (zřejmě i vlivem velmi arogantní odezvy ze strany samotného premiéra) poukazovali na výsledky voleb z roku 2017, kterými obhajovali legitimitu Babišovy vlády. Vytvářeli tak dojem, že protestující jdou proti legitimitě voleb a vůli demokratické většiny a že je jejich chování tudíž v rozporu s demokracií. Podobná tvrzení jsou čirými bludy a jejich šíření je projevem dezinterpretace principů demokracie ve prospěch vlastního světonázoru. Demonstranti na Letné (případně na Václavském náměstí téhož roku na jaře) nezpochybňovali výsledky žádných voleb, nýbrž poukazovali na nezákonné či podezřelé jednání předsedy vlády, které bylo (nebo mělo být) v rozporu s principy právního státu (a tudíž zákonitě i s principy demokratického státu) a znamenalo překročení pravomocí mandátu, který byl na základě vyhraných voleb tehdejší garnituře přidělen. Kritici demonstrací, namísto aby brali argumenty a stížnosti odpůrců vlády vážně a přijali rámec diskuze, která má v demokratické zemi být považována za legitimní a normální, se začali odvolávat na právo vládnout na základě souhlasu většiny - to je ale principem, který bez přítomnosti ostatních atributů demokratismu nemá s demokracií (resp. ústavní vládou) společného takřka nic. V českém veřejném diskurzu byla tímto způsobem vytvořena “šikmá plocha”: na základě logiky, na kterou se odvolávali kritici demonstrantů z Letné, lze jako „nedemokratickou“ interpretovat skoro jakoukoliv kritiku jakékoliv vlády. Naproti tomu, když pak v roce 2021 prezident Miloš Zeman odmítal jmenovat ministrem kandidáta navrhovaného tehdy designovaným premiérem Petrem Fialou (a vítěze posledních voleb téhož roku), mnozí politici a občané, nejčastěji z řad podporovatelů vlády tehdy dosluhující, mu vyjadřovali podporu - a to čistě na základě svých vlastních antipatií vůči Janu Lipavskému nebo nastupující vládě celkově. Skutečnost, že prezident zřejmě jedná v rozporu s pravomocemi, které jeho úřadu připisuje ústava, byla zde účelově opomíjena.
Česká demokracie není ani zdaleka tak nefunkční jako „umělé“ demokracie ve třetím světě. Pokud ale dodržování ústavních principů není chápáno jako otázka morálky a není hlídáno veřejností samotnou, musíme konstatovat, že se jedná o demokracii přinejmenším nemocnou a slabou. Na začátku této stati jsem hovořil o potřebě zdůvodňovat nutnost a smysl demokracie a nikoli ji chápat jako něco bezpodmínečně správného. Ačkoli však demokracie není nebo nemá být v tomto smyslu kultem, neznamená to ani, že i demokracie není určitým typem politického režimu a že nemá svá pravidla a neodmyslitelné atributy. Svévole, ať už většiny nebo menšiny, nemá (nebo by neměla mít) v demokracii místo.
O čem ale je vlastně demokracie? Prvek vlády většiny, práv menšiny, nebo svobody projevu je podle mě spíše sekundárním úkazem a předmětem, na základě jehož kvality může být hodnocena kvalita demokracie jako takové. Skutečnou podstatou demokratismu je ale podle mého názoru převod státu z vlastnictví jednotlivce (typické pro feudalismus, ve kterém je stát de facto majetkem panovníka a šlechty) do vlastnictví kolektivního - tedy do vlastnictví všech občanů, kteří zároveň mají na tomto majetku takřka rovný podíl. V jistém smyslu tak lze jakýkoliv demokratický stát přirovnat k bytovému družstvu nebo korporátu vlastněnému řadou akcionářů. Jednotliví aktéři vybavení hlasovacím právem pak skrz svůj hlas realizují své zájmy a představy o tom, jak by měla daná instituce (ať už tedy mluvíme o státu, nebo třeba o firmě) být spravována a legitimita jejich hlasu je podložena jejich (spolu)vlastnictvím. Přirovnání ke kolektivnímu vlastnictví firmy nebo bytového družstva, které jsem zde použil, je pochopitelně nadnesené a v praxi musíme zohlednit podstatné rozdíly, které zde vůči státu existují. Zaprvé, zatímco i ta největší akciová společnost je vlastněna jen relativně úzkým kruhem investorů, demokratický stát představuje vlastnictví takřka „masové“ - v případě České republiky je řeč o více než 8 milionech občanů vybavených volebním právem. V praxi je tudíž pro občana mnohem jednodušší nabýt dojmu, že jeho podíl na „majetku“ v podobě státu je marginální, zanedbatelný a nemůže mu být nijak ku prospěchu a může se proto vzdát ambicí angažovat se v jeho prospěch. Zadruhé, občané jsou spoluvlastníky státu, avšak v tentýž moment jsou zároveň de facto i jeho zaměstnanci (ponechme stranou rozlišování mezi státními zaměstnanci a podnikatelským sektorem v kapitalismu - ve fungujícím autoritativním státě je každý občan státní moci v té či jiné míře podřízen), což činí zastupitelskou demokracii tím zcela nejpodivnějším typem majetkového vztahu, jaký si snad umíme představit.
V podnikatelské sféře může majitel firmy, například dědic bez zkušenosti s danou živností, poškodit vlastní firmu, pokud například špatně obsadí její vedení a namísto toho, aby o výběru podřízených rozhodla kritéria expertízy a vizí, upřednostní člověka, který se mu dokáže lacině vlichotit a říkat mu jen takové věci, které on slyšet chce. Stejně tak může firma stagnovat i v případě, že je ředitel či vedoucí provozu z nějakého důvodu příliš shovívavý a vstřícný ke svým zaměstnancům a jeho popularita mezi nimi je pro něj důležitější než fungování podniku. V parlamentní demokracii, je-li do čela státu zvolena vláda populistická, pak mohou scénáře obou předchozích hypotetických situací splynout - občané, kteří jsou vlastníky státu, si zvolí takového reprezentanta, který se jim rétoricky podbízí; zároveň, jelikož jsou současně zaměstnanci státu, tento politik dbá především na jejich pohodlí a štěstí (teď a tady). Majitel se ale nesmí divit, pokud následně třeba po roce najde prázdnou kancelář s ještě prázdnější pokladnicí, ve které chybí peníze na dalších 10 let (polovina byla ledabyle rozházena za „dárečky“ pro pana majitele či zaměstnance, aby byli spokojeni) a osoba pověřená vedením se povaluje na pláži v Karibiku, kde je (za druhou polovinu peněz z pokladny, kterou zpronevěřila, když se nikdo nedíval) takřka do konce života „za vodou“. A je nepodstatné, pokud je řeč o firmě a jejím vrchním manažerovi, nebo o státu a jeho demokraticky zvoleném vůdci. A zatřetí: spolumajitelé firem či bytových družstev bývají o rizicích a možnostech spojených se svým vlastnictvím obvykle dobře informováni a skutečnost, že podíl na kolektivně spravovaném majetku vlastní, většinou vzniká mimo jiné s ohledem na to, zda-li jsou podobné odpovědnosti vůbec schopni. V demokratickém státě toto kritérium odpadá - spolumajitelem je doslova každý občan. Pokud bychom začali spekulovat o tom, že někteří občané (definovaní jinak než na základě jejich věku) by měli být svého hlasovacího práva (a tudíž práva nakládat se svým majetkem) zbaveni, dostali bychom se na půdu velmi ožehavé diskuze, která je v dnešní Evropě vzhledem ke zkušenosti s totalitními režimy minulého století pochopitelně tabu.
Jakkoliv však má příměr státu ke kolektivnímu vlastnictví právnické osoby jiného typu v praxi výrazné nedostatky, může popsané schéma minimálně vést k pochopení morálních premis, na kterých je demokracie postavena. V demokracii jsou si všichni občané rovni. Pokud stát je instituce, která může teoreticky být majetkem jednotlivce nebo úzké skupiny lidí (jak tomu bývalo v minulosti) a sloužit tak primárně jejich zájmům, v demokracii tento princip v zásadě není zpochybněn - pouze je podíl na tomto „vlastnictví“ distribuován mezi všechny občany. Takový model je nejspravedlivější především proto, že každý občan je součástí státu, svou prací slouží jeho prosperitě a kvalita jeho života současně na fungování státu do značné míry závisí. Téměř všechny ideologie navrhující ideální uspořádání společnosti, od socialismu po libertariánství, jsou pak ve své podstatě pouze odlišnou interpretací téhož principu: každý občan je plnoprávným spolumajitelem státu a je svobodný právě do té míry, v jaké jeho konání neomezuje majetková práva ostatních spolumajitelů.
Autor: Matěj Galambica
