Článek
Kdo vlastně jsem? Tohle je glosa s politickou tematikou a otázka „kdo jsem“ na její úvod možná nepatří. Ale považuji za vhodné s ní začít, aby čtenář pochopil, jaká je perspektiva autora, a rozhodl se, jestli mu vůbec stojí za to článek číst.
Já nejsem levičák. Nevěřím v centralismus, nevěřím v plánovanou ekonomiku, nevěřím v sociální stát ani totální rovnost. V kulturních válkách naší doby stávám zásadně stranou, mezi Izraelem a Palestinou volím Izrael (byť ne bez výhrad) a nechovám ani příliš velkou lásku třeba k LGBT hnutí.
Znamená to ale, že jsem učebnicovým exemplářem pravičáka? Nikoli. Podporuji manželství pro všechny, nemám rád Trumpa ani Netanjahua, mám rád Evropskou unii, autem skoro nejezdím a ochrana životního prostředí je pro mě v politice téma numero uno.
Jinými slovy, nejsem ani levičák, ani zcela typický pravičák. Jsem jen student, Pražák, filozof bez následovníků a influencer bez sledujících; člověk bez jasného umístění na politickém spektru, který se snaží vyhýbat univerzalistickým ideologiím a raději vychází z toho, co vidí kolem sebe.
Proč volím levici?
A tady začíná ta zásadní část. Ani svým barvovlasým vrstevníkům, kteří mávají palestinskými prapory na levičáckých mítincích, ani arogantním incelům z řad fanoušků Motoristů, pro jejichž uplatnění bylo Ministerstvo životního prostředí proměněno v jednu velkou chráněnou dílnu (nic proti skutečným chráněným dílnám, omlouvám se za cynismus) nehodlám zde „mazat med kolem úst“ jen abych se jim zalíbil a získal si jejich důvěru. Vlastní zájem a názor nehodlám vyměnit za pouhé členství v některé sociální bublině - přestože právě taková směna je v dnešním věku trendem.
Ano, v komunálních volbách obvykle volím levici. Důvodem je, že deklarované priority většiny (liberálně) levicových stran vidím v souladu se svými vlastními zájmy v oblasti věcí veřejných. Motorista nejsem, autem jezdím zřídka a když už, používám silnice, které už existují (nepotřebuji jich víc a už vůbec ne na úkor prostoru pro chodce nebo na úkor zeleně). Ano, občas je někde dopravní zácpa, občas se na cestě autem zdržím třeba o deset nebo dvacet minut. Ano, možná bych dojel na místo určení rychleji, kdyby bylo silnic víc. Kdyby magistrála u Hlavního nádraží měla čtyři pruhy v každém směru, kdyby na letiště vedla dálnice přímo z Podbaby přes Divokou Šárku, nebo kdyby nová silnice přetnula Stromovku, Oboru Hvězda, nebo Hostivařský lesopark. Já ale nechci nikam dojet dřív za takovou cenu. Nechci ani, aby v parcích vznikaly nové kancelářské budovy nebo obchodní centra.
Chci město, ve kterém se příjemně žije. Mně a jednoho dne i mojí budoucí rodině. Chci, aby město bylo prostorem pro život, nikoli pro tranzit. A chci, aby touha po ekonomickém růstu a finančním profitu byla primárně motivována snahu o zlepšení života - nikoli aby peníze byly cílem samy o sobě.
Znamená to snad, že jsem hned "levičák"? Nemyslím si to, ale ani mě to neuráží. Tak si to klidně pojďme myslet a připustit, že pro volby do zastupitelstva Hlavního města Prahy v roce 2026 opravdu levičák jsem.
Volby v Praze
Když jsem se rozhodl, že se zařadím do týmu levicových voličů z Prahy, mým prvním instinktem je při pohledu na současnou pražskou politiku zoufalý nářek nad impotencí a bezzubostí zdejší levicové scény. Ptám se sám sebe, co s tím můžu dělat a co s tím mohou dělat voliči, když už s tím nedokážou nic udělat sami politici.
Pražská komunální politika prochází turbulentní proměnou, protože čtyři z pěti velkých pražských stran v nedávné době prošly změnou ve vedení. Protože Patrik Nacher je nyní 1. místopředsedou Poslanecké sněmovny a politickou kariéru Ondřeje Prokopa předčasně ukončila kauza s nepřiznaným nemovitým majetkem, hnutí ANO letos vede do voleb nepříliš známý nestraník Jan Hušbauer. ODS mění letos svého pražského lídra poprvé od roku 2010 a na místo již dvaaosmdesátiletého Bohuslava Svobody kandiduje na primátora starosta Tomáš Portlík. Zdeňka Hřiba, který se coby volební lídr Pirátů stal v roce 2025 poslancem, střídá v čele pirátské kandidátky v Praze někdejší bruselská úřednice Tereza Nislerová. Nakonec je tu PRAHA SOBĚ, lokální pražská strana, jejíž nejvýraznější tváří byl od začátku Jan Čižinský. Časy se však mění - „strýčkovsky“ vyhlížející starosta Prahy 7 kandiduje do Senátu a jeho stranu, podporovanou Zelenými a lidovci, vede do voleb bývalý náměstek pro dopravu Adam Scheinherr.
Jaká změna se ale dá čekat v praxi? Především se zdá, že lze očekávat změny v logice, která dominuje utváření povolebních koalic. Zatímco v roce 2023 byla myšlenka společné vlády SPOLU a ANO na Magistrátu smetena ze stolu zásahem shora, dnes již našlapují politici z obou stran kolem onoho tabu s čím dál tím větší smělostí. Tomáš Portlík se nechal slyšet, že by si ODS a Piráti měli „od sebe odpočinout“ a koalici s ANO nevyloučil. Pro ANO je zároveň ODS jedním z nejlépe kompatibilních partnerů pro potenciální koalici, protože na komunální úrovni jsou si obě strany programově a hodnotově blízké; hnutí ANO navíc nemá v Praze patrně šanci dosáhnout na většinu hlasů jen s SPD a Motoristy a musí proto počítat s tím, že bude třeba hledat možnosti spolupráce i jinde. Mýtus jménem „ODSÁNO“, jak nazval koalici ODS a ANO bývalý poslanec Michálek, se tak možná stane po volbách v Praze realitou.
Krize pražské levice
„Cyklostezka (…) do města nepatří.“ Nemusíte být levičák, aby Vás tento výrok rozzlobil. Jeho autorem je současný primátor Bohuslav Svoboda (ODS). Své antipatie vůči komunální politice ODS nemohu skrývat. Nezbývá mi proto než doufat, že většina mandátů v pražském zastupitelstvu po volbách připadne stranám, které se dovedou dohodnout bez ANO a ODS, podobně jako v roce 2018. Je to však reálné?
Vysoká volební účast je zbraní, která Pražanům postačí k odsunutí SPD a Motoristů pod hranici 5%. I to může pravici svázat ruce, ale samo o sobě to nestačí. Když procházím seznam kandidujících stran, začínám se ptát, zda-li se snad pražská levice snaží metaforicky spáchat sebevraždu a umést koalici ODSÁNO cestu do vedení města.
Do zastupitelstva letos kandiduje 24 stran, hnutí a koalic. Vedle Pirátů a PRAHA SOBĚ zde najdeme třeba také společnou kandidátku SEN 21, Mourka a HPP 11, kterou vede senátor Václav Láska. Dále je součástí nabídky v letošních volbách také strana Levice, kterou zde vede Pavel Čižinský (bratr Jana Čižinského a jeho protikandidát v senátních volbách), koalice „Velký křížek pro lítačku za kačku“ (LANO) nebo sdružení „JSME PRAHA“ vedené bývalou Pirátkou z Prahy 10 Janou Komrskovou. Zjišťujeme tak nepříjemnou skutečnost: pražská levice, která čelí protivníkům z konzervativní a krajně pravicové politické scény, si sama svazuje ruce, když dopouští vlastní partikularizaci. V letošních volbách máme nejméně 5 různých kandidátek, které mají vesměs podobný program a které přesto kandidují samostatně.
K čemu je nám 4,5% pro Lásku nebo Levici?
Před půl třetím rokem jsem měl tu čest s panem Hlinovským - sympatickým mužem na hranici středního věku, který sbíral podpisy pod petici za založení politické strany. Ptal jsem se a trpělivě si poslechl jeho názory a priority - chtěl jsem vědět, jaký bude program jeho nové strany, mám-li se rozhodnout petici podepsat. Pan Hlinovský hovořil o věcech, který se mi zamlouvaly. Manželství pro všechny, podpora členství v Evropské unii, dostat do politiky mladé lidi. Nakonec jsem ale petici nepodepsal s jednoduchým odůvodněním: pokud nová strana nabízí v podstatě totéž co Piráti, Zelení nebo Volt, není to z perspektivy voliče její předností, nýbrž ztrátou. Byl bych petici rád podepsal, kdybych se byl dověděl něco rozumného o tom, jak chce pan Hlinovský dostat na svou stranu voliče ANO nebo SPD a oslabit tak tehdejší opozici. Jakkoli však osobně mohu kupříkladu mít pochopení pro osobní ambice pana Hlinovského nebo jakéhokoliv jiného nově rostoucího lídra, pokud jsem volič Pirátů, kteří se vznikem nové strany dostanou třeba 7,5% hlasů místo 12%, přičemž nová strana dostane 4,5%, vznik nové strany nemá pro mě žádný přínos.
Hypotetický model voleb
V současnosti se nelze zbavit dojmu, že k podobnému scénáři směřuje dnes i pražská liberální levice.
Tváří v tvář rostoucí podpoře pravicového populismu po celém světě (USA, Německo, Velká Británie, Francie, ad.) i české (krajní) pravici se liberální levice rozhodla pro nezodpovědnou demobilizaci a partikularizaci svých sil.
„Praha a Láska“
Václav Láska. Bývalý policista, od roku 2014 senátor za Prahu 5, dříve člen Strany Zelených, nyní předseda hnutí SEN 21, kritik Miloše Zemana a Andreje Babiše. Ve volbách v roce 2026 se rozhodl kandidovat na primátora jako lídr kandidátky „SEN pro Prahu“ a plakáty s jeho tváří doprovázenou slogany jako „Praha a Láska“ nebo „Fakt jiný primátor než premiér“ zdobí pražské ulice i stanice metra nejpozději od letošního května.
Jaké jsou vyhlídky Láskovi koalice? Průzkumy veřejného mínění nedávají Láskovi mnoho důvodů k optimismu a jeho strategie k dosažení úspěchu v těchto volbách není úplně zřetelná.
Chce snad pan Láska oslovit lidi, kteří doposud k volbám nechodili? Nebo má snad nějaký oslnivý plán, jak zaujmout voliče ANO, SPD nebo ODS? Nebo skutečně počítá s tím, že k němu budou „přebíhat“ davy voličů Pirátů a PRAHA SOBĚ? Přestože potenciál jeho koalice se podle průzkumů pohybuje kolem 10%, ve volebním průzkumu zkoumajícím preference voličů se jméno jeho volební strany vůbec nevyskytuje a je patrné, že lidé, kteří volbu Lásky zvažují, jsou nejčastěji voliči Pirátů nebo PRAHA SOBĚ.
Proč by podle pana Lásky měli voliči nabýt dojmu, že ve volebním souboji s ODS a ANO nemá žádný smysl spoléhat se na Piráty a PRAHA SOBĚ a jedinou skutečnou cestou k úspěchu je volba koalice SEN pro Prahu? A pokud si to ani sám Václav Láska nemyslí, proč tedy kandiduje a vytváří riziko „tříštění“ hlasů?
Nejde ani o Prahu ani o peníze
Kandidatura motivovaná touhou po dosažení na státní příspěvky je v naší politice poměrně běžným jevem. Známe to od Lubomíra Volného, Ladislava Vrabela i Róberta Šlachty. Ve volbách do Poslanecké sněmovny dostávají státní příspěvek (měřený úměrně k počtu získaných hlasů) všechny volební strany, které dostaly více než 1,5% hlasů.
V komunálních volbách však žádné podobné pravidlo neplatí a volební strany zde žádné státní příspěvky nedostávají. Tuto motivaci proto jako vysvětlení Láskovy kandidatury použít nelze.
Co je tedy účelem koalice SEN pro Prahu? Koalice nepůsobí dojmem, že by se snažila zaplnit nějakou díru v politickém „trhu“ a nemá zřejmě ani žádný pádný argument, proč by se měli voliči rozhodnout právě pro ni a ne pro Piráty nebo Prahu sobě. Za takových okolností je zřejmé, že nejvyšší reálnou ambicí pro Láskovu koalici jsou 3% hlasů.
Jisté indicie ale naznačují, že v případě pana Lásky je všechno mnohem jednodušší, než se zdá. Václav Láska letos potřetí obhajuje svůj senátorský mandát a proti němu stojí vážná konkurence zosobněná jednak Radkem Sáblíkem (ODS), dále Zdeňkem Šarapatkou (TOP 09). Kandidatura do zastupitelstva tak může mít v případě Václava Lásky jediný cíl - obejít zákonná pravidla týkající se limitů pro finanční výdaje na volební kampaň.
Pokud tedy bude Václav Láska zvolen senátorem na další funkční období, lze konstatovat, že i jeho pražská koalice splnila svůj účel - i kdyby dostala třeba jen 0,1% hlasů. Skutečnost, že bude patrně především ubírat hlasy Pirátům a PRAHA SOBĚ a tyto hlasy propadnou, tedy není primárním cílem, nýbrž vedlejším efektem, který je panu Láskovi nejspíše lhostejný.
Piráty se chystají potopit jejich odpadlíci
Lukáš Wagenknecht, Mikuláš Peksa, Jana Komrsková. Co tato jména spojuje? Všechny jmenované osobnosti působily donedávna v Pirátské straně. Jak bývalý senátor Wagenknecht a někdejší europoslanec Peksa, tak i zastupitelka z Prahy 10 Komrsková se však s Piráty v nedávné době rozešli a nyní se, již z pozic okraje politické scény, chystají znovu prorazit. A tak (nejen) proti Pirátům táhne letos na magistrát další alternativní liberální koalice s názvem „Jsme Praha“, kterou tvoří hnutí „JSME TEAM“ (dříve známé jako "Marek Hilšer do Senátu") a strana Volt Česko.
Rétorika koalice, za níž na primátorku kandiduje Jana Komrsková, se velmi blíží stylu Pirátů a PRAHA SOBĚ a, podobně jako v případě Václava Lásky, není příliš pravděpodobné, že by dokázala efektivně cílit na jinou skupinu (ne)voličů, než na ty, kteří by jinak dali hlas právě některé ze dvou jmenovaných stran.
Pražská intifáda
Stranu Levice (v 90. letech známá jako "Levý blok"), ať už si o ní myslíte cokoliv, musíte nezbytně ocenit za jednu věc: je to strana skutečných a přesvědčených idealistů. Jestliže politiky lze námořnickou metaforou rozdělit na ty, kteří se přizpůsobují větru, ty, kteří sedí a čekají, až začne foukat jejich směrem, a ty, kteří se snaží větru poručit, Levice nepochybně patří k typu třetímu. Jakkoliv je v České republice mizivá poptávka pro straně, která prosazuje demokratický socialismus, bojuje za práva Palestinců a touží po návratu sudetských Němců, Levice se nevzdává a dál razí svou linii. Neústupnost je pochopitelně vykoupena velmi nízkými preferencemi a mizivým koaličním potenciálem. V Praze však Levice i tak kandiduje (a lze se domnívat, že nedávné vítězství partnerské Die Linke v Berlíně nemohlo její nominanty nepovzbudit) a v jejím čele najdeme letos Pavla Čižinského (bratr Jana Čižinského z PRAHA SOBĚ) - kandidáta do Senátu a advokáta, který nedávno vyhrál soud s exministrem Martinem Dvořákem kvůli jeho výrokům na adresu Palestinců.
Na druhém místě najdeme Markétu Juřicovou, která je (ve věku pouhých 26 let!) celostátní spolupředsedkyní strany. Na třetím místě Jan Májíček, někdejší lídr kandidátky Levice ve volbách do evropského parlamentu.
Izraelsko-palestinský konflikt je, dle mého nejlepšího vědomí a svědomí, největším zahraničně-politickým tématem naší doby. Zatímco válka na Ukrajině je tématem numero uno v Evropě a svým způsobem v Americe, zatímco jinde příliš nerezonuje, téma Izraele a Palestiny a událostí po 7. říjnu 2023, které odstartovaly další horkou fázi konfliktu trvajícího už od dob Britského mandátu, je předmětem kulturních válek takřka globálně. Pro Českou republiku je typická náklonnost k Izraeli a to skutečně napříč politickým spektrem - politici, kteří mají směrem k Izraelcům, sionismu a Netanjahuovi výhrady či pochybnosti, se tomuto tématu obvykle raději vyhýbají. Stoupenci strany Levice v tomto tvoří výjimku a tvoří jeden z nejsilnějších tuzemských pro-palestinských hlasů.
Dovoluji si však dodat jednu věc. Ať už si o Izraeli a Palestině myslíte cokoliv, opravdu hraje toto téma rozhodující roli v pražské komunální politice? Opravdu lze na něm vystavět perspektivu, která může posloužit jako vzorec pro naše rozhodování o tom, kdo bude novým pražským primátorem a jakým způsobem bude naše město vedeno?
Pro-palestinská nebo proti-palestinská politika na pražském magistrátu nemá v praxi jiný obsah než prapory vyvěšené na Mariánském náměstí. A zde si dovolím cynickou poznámku: pokud je pro některého voliče opravdu důležité, aby se našel někdo, kdo bude mít odvahu vyvěsit palestinský prapor na pražském magistrátu, budiž, nikomu toto přání neberu. Ale pokud se obáváte, že Scheinherr s Nislerovou žádnou palestinskou vlajku MOŽNÁ vyvěšovat nebudou, mohu vás ujistit, že Portlík a Hušbauer to neudělají zcela určitě. Pojďte na to u voleb myslet, prosím.
Aby toho nebylo málo, je tu Stačilo!
Stalinisté se nevzdávají a i v Praze letos kandiduje koalice Stačilo. Jen se teď jmenuje jinak; KSČM, ČSSD a KSČ (to není překlep, strana s názvem „Komunistická strana Československa“ opravdu dnes oficiálně existuje) kandiduje pod názvem „Spojená levice pro Prahu“.
Skutečnost, že podobná koalice vznikla, jsem původně považoval za dobrou zprávu. Předpokládal jsem totiž, že komunisté více než 5% hlasů nedostanou a že pouze odeberou část hlasů ANO a SPD. Tento předpoklad se do značné míry naplnit může.
Nedávno jsem však dospěl k šokujícímu a poněkud znepokojivému zjištění. Spojená levice pro Prahu imponuje nejen normalizačním bolševikům, ale i lidem, které bych mnohdy měl tendenci označit za „poměrně rozumné“ - mladé liberální levičáky a to dokonce i z řad některých mých přátel.
Spojená levice pro Prahu = KSČM
Pomalu a zřetelně. Opravdu se nám rozmáhá takový nešvar. S blížícími se komunálními volbami jsem si povšiml, že i mezi mými vrstevníky se rozšířila tendence adorovat pražskou kandidátku s názvem „SPOJENÁ LEVICE PRO PRAHU“.
Rád bych objasnil pár věcí, které by podle mě měly být obecně známé a já si nejsem zcela jistý, jestli si je někteří lidé v mém okolí uvědomují. „SPOJENÁ LEVICE PRO PRAHU“ není politická strana, je to koalice.
Strany v koalici jsou:
➡️ KSČM
➡️ ČSSD (Paroubkova)
➡️ KSČ
Mezi kandidáty na Magistrát za Spojenou levici pro Prahu je například Petra Prokšanová (KSČM; 4. místo na pražské kandidátce, 3. místo na kandidátce KSČM v Praze 15, nominantka KSČM v senátních volbách v obvodu Praha 5)️, která v roce 2025 kandidovala na 2. místě za „Stačilo!“ v Praze. Dále se proslavila především cynickým výrokem „Zapalme v sobě Palacha“. Chce zrušit Senát, na svém Instagramu cituje Ludvíka Svobodu, adoruje Lenina a Koněva (dokonce sdílí video-zdravici od jeho dcery). Každý třetí post na jejím instagramovém účtu je o "sovětských hrdinech"; mluví o tom, že „na Ukrajině se porušují lidská práva“ a že „Zelenský podepisuje korupční zákony“, že „Ukrajinci unáší lidi na frontu“, že „kdyby nebylo komunistů, bydlíme dnes pod mosty“. Kritizuje existenci víceletých gymnázií, kritizuje dodávání zbraní na Ukrajinu (podle ní to "prodlužuje válku"), stěžuje si na „glorifikaci neonacismu na Ukrajině“.
Dále mezi kandidáty najdeme Milana Krajču (KSČM; na pražské kandidátce na 7. místě). Kandidoval na předsedu KSČM, svoboda podle něj v roce 1945 „přijela na tancích Rudé armády“, osobně se setkal s Bašárem al-Asadem.
Další kandidát: Petr Šimůnek (KSČM; 21. místo na pražské kandidátce a na Praze 8 také 11. místo na kandidátce KSČM), je 1. místopředsedou ÚV KSČM.
Kandiduje také bývalá poslankyně Marta Semelová (KSČM; 39. místo na pražské kandidátce). Přiznání Milady Horákové podle ní nebylo vynucené, invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 označuje za „internacionální pomoc“, Vasila Biľaka nazvala „významným politikem Československa“.
Jana Volfová (ČSSD; 53. místo na pražské kandidátce a 16. místo na kandidátce Prahy 7). Dříve byla předsedkyní ČSSD (ta se dříve nazývala „Volný blok“ a vedl ji Lubomír Volný), vedla také spolek „Blok proti islámu“.
Lidičky, ne, tohle opravdu není žádná „alternativa místo Pirátů, Zelených nebo PRAHA SOBĚ“. V případě Spojené levice pro Prahu nemáme tu čest s žádnými „progresivisty“. Tohle jsou stalinisté a normalizační bolševici, kteří se schovali za nový název a pro jistotu ani jeden post na jejich sociálních sítích nezmiňuje, co jsou ve skutečnosti zač.
Pokusy o fúzi?
Disproporce mezi stranami a z ní pramenící nespravedlnost jsou problémem takřka neřešitelným. Můžeme apelovat na malé strany, aby se raději spojovali se silnějšími hráči a netříštili hlasy. Co když ale tito „silní hráči“ (v našem případě Piráti a PRAHA SOBĚ) zneužívají své postavení a nejsou ochotni nabídnout menším uskupením férové podmínky pro spolupráci? Co když spoléhají právě na to, že voliči nechtějí, aby jejich hlas propadl, a že právě obava z propadlých hlasů nakonec bude hrát v jejich prospěch i v případě, že se s menšími stranami na spolupráci ve volbách nedohodnou?
Politika je oblastí soutěživou a neférovou; to skutečnost, která se bohužel dá jen těžko změnit. Pokud by například Piráti nabídli straně Levice spolupráci s tím, že bude mít Levice jen jediného kandidáta a to ještě na 20. nebo třeba 30. místě, nikdo by nemohl mít Levici za zlé, pokud by na takovou nabídku nepřistoupila.
Konstatujme ale, že nedostatek vůle k dohodě letos velkým stranám v Praze úplně vyčítat nemůžeme. Piráti a PRAHA SOBĚ usilovali o dohodu s Václavem Láskou, kterému učinili nabídku v podobě „masivní podpory“ jeho kandidatury do Senátu výměnou za to, že stáhne svou kandidaturu do pražského zastupitelstva. Láska nabídku nepřijal.
PRAHA SOBĚ dále spolupracuje v těchto volbách se Stranou Zelených, jejíž členové za ni kandidují (za PRAHA SOBĚ kandiduje celkem 9 členů Zelených, z toho 2 na prvních 20 příčkách kandidátní listiny); Zelení a PRAHA SOBĚ spolupracují i na úrovni městských částí; na Praze 4 je dokonce člen Zelených nominován za koalici s PRAHA SOBĚ jako kandidát na starostu. Na Praze 10 pak PRAHA SOBĚ spolupracuje také s levicovým hnutím Budoucnost.
Prosím, pojďme letos volit Piráty nebo Scheinherra
Milí lidé, Pražané, lidé nalevo i napravo. Nikomu nechci brát názor ani přesvědčení. Chci jen říct, že politika je někdy i o volbě menšího zla. A pokud se po 9. a 10. říjnu nechceme probudit s podobnou „kocovinou“ jako po loňských volbách do Poslanecké sněmovny, prosím, zvažte, zda není lepší nápad volit letos do zastupitelstva Prahy některou ze stran, které mají šanci uspět a případným volebním „experimentům“ nechat prostor kupříkladu u voleb do zastupitelstva městské části.
