Článek
Íránská judistka Leila Hosseini přijíždí na světový šampionát do gruzínského Tbilisi v životní formě. Turnaj zahajuje sebevědomě, její soupeřky jedna po druhé končí na lopatkách. Telefonát od předsedy íránské judistické asociace ale náhle přesouvá těžiště dramatu ze sportovní roviny k tématům politickým a společenským.
Hosseini musí odstoupit, protože hrozí, že by se mohla ve finále střetnout s izraelskou soupeřkou. Jenže sportovkyně příkaz funkcionářů odmítá a íránští představitelé se uchylují k osvědčeným prostředkům totalitních režimů – zastrašování, vydírání a násilí.
Strhující příběh ukazuje, že politika ve světě sportu už prostě je. Nehledě na náš názor zda tam patří, či nikoliv. Autoritářské režimy zkrátka vždy budou využívat masivní fenomén světového sportu ke své propagandě. A demokratický svět nad tím pod heslem „politika do sportu nepatří“ jen zavírá oči.
Přitom příkladů zneužití sportu pro zájmy autoritářů je nepřeberné množství. Saúdská Arábie maskuje masivní porušování lidských práv v zemi obrovskými investicemi do tamní fotbalové ligy, tenisových klání nebo golfových turnajů. Ruskem ovládaná Mezinárodní boxerské asociace IBA během olympijských her dokázala rozhádat celý demokratický svět lživými tvrzeními o alžírské boxerce Imán Chalíf. A třeba maďarský režim Viktora Orbána ve velkém investuje do fotbalových klubů na jihu Slovenska, v Rumunsku či Srbsku, aby podpořil maďarské nacionalistické nálady.
Sportovní asociace jsou proti politickému zneužití většinou bezzubé. Často bohužel proto, že si v nich autoritářské režimy umí koupit značný vliv. Reakce představitelů světové judistické asociace na nátlak íránského režimu se tak ve snímku Tatami může zdát jako zcela nerealistická. Ovšem jen do poslední scény filmu, která pravdivě ukazuje neschopnost a neochotu sportovních orgánů udělat silné rozhodnutí.
Českého diváka možná při sledování filmu napadne, proč íránský režim nestojí o souboj s izraelskou reprezentantkou a vítězství nad „okupačním režimem“, které by dokázal propagandisticky využít. V kultuře zemí bývalého Východního bloku přece silně rezonují souboje s nenáviděným Sovětským svazem (vzpomeňme na krvavou lázeň maďarských vodních pólistů nebo československý hokej proti tankům). Je to proto, že Írán vůbec neuznává samotnou existenci Izraele. Soupeřit můžete i s vaším nepřítelem, ale ne s někým, kdo podle vás prostě neexistuje. A doplácí na to samotní sportovci, jak ukazuje toto skvělé drama.
