Článek
A ne těsně. Získala přibližně 44 procent hlasů a CDU, která před pěti lety ovládla prakticky celý zemský politický prostor, se propadla k sedmnácti procentům.
Vzhledem ke komunistické minulosti východního Německa, která se na duších tamních obyvatel podepsala stejně jako na smýšlení tuzemských dezolátů a nepřátel demokracie, by se nad výsledky voleb v této spolkové zemi téměř bez obyvatel dalo mávnout rukou s tím, že si pár nespokojených strejců z východního Německa spletlo volební místnost s hospodou. Jenže bez ohledu na nulový význam Saska Anhaltska na mapě německé politiky je i toto politickou realitou.
Ústřední chyba? Hlavně nic nedělat příliš rychle.
Celá věc má totiž krásně německou logiku. O AfD se dlouhé roky diskutuje. Sleduje se. Posuzuje se. Analyzuje se. Píší se zprávy. Probíhají právní spory. Odborníci se vyjadřují. Politici se vyjadřují k vyjádřením odborníků. Odborníci potom reagují na vyjádření politiků. A mezitím AfD roste.
Rozvaha je tím, čeho si na německé i celoevropské politice obvykle ceníme. Ale zde má dalekosáhlé důsledky. O problému s AfD se ví dlouhá léta. A jakým způsobem se přistupovalo k jeho řešení? Diskutuje se. Vytvoří se komise. Potom další komise. Potom komise prověří, zda první komise postupovala správně. A někde kolem dvanáctého kola demokratického vyhodnocování zjistíme, že zásadní ohrožení svobody a demokracie nám vyrostlo na 44 procent.
K čemu vlastně čekáme?
Výše zmíněná rozvaha a pomalost se nám postupně vrývá do našeho myšlení a prorůstá celým naším civilizačním okruhem. A výsledkem je, že pak nejsme schopni vyřídit ani tak jednoduchou věc, jako je zákaz extremistické politické strany. Záležitost, kterou lze vyřídit jedním razítkem.
Na co jsme vlastně těch několik let čekali? Až bude AfD dostatečně malá, aby její zákaz nikoho nezajímal? To se evidentně nepovedlo. Až zmizí její voliči? Také ne, navíc tato strana boduje u mladých voličů, ti staří volí demokratické strany (přesně naopak, než jak je tomu u nás). Až bude mít třicet procent? Také ne. Čtyřicet? Nuže, nyní máme čtyřicet čtyři.
Možná tedy německá strategie spočívá v tom, že se s posuzováním bude pokračovat tak dlouho, až AfD jednou získá padesát jedna procent. Pak bude jistě jednoduché vysvětlovat, proč je potřeba něco dělat.
Demokracie má totiž jednu drobnou nevýhodu
Mnozí argumentovali tím, že strana se nemá zakazovat jen proto, že je nepříjemná, radikální a že se nám nelíbí její názory. A tak je demokracie bezmocná až do okamžiku, kdy extremistická strana vyhraje volby. Pokud existují právní důvody k zákazu (a u extremistické strany skutečně existují), pak měly být důkladně prověřeny už dávno.
A pokud existovaly včera, existují i dnes. Volby totiž nejsou kouzelná formule, která automaticky promění každou politickou stranu v ústavně bezúhonnou organizaci. Čtyřicet čtyři procent hlasů není amnestie. A především: volební úspěch není argument proti ústavnímu soudu.
Je to naopak velmi dobrý důvod, aby se konečně zjistilo, zda jsou všechny ty dlouhé roky varování něčím víc než jen akademickým cvičením.
Vítězství ve volbách není dostatečným argumentem proti zákazu.
Pokud by příslušné německé instituce dospěly k závěru, že AfD splňuje ústavní podmínky pro zákaz, její poslanci by samozřejmě nemohli pokračovat v politickém působení jednoduše pod hlavičkou AfD. A zemský parlament by se rázem ocitl v poněkud zajímavé situaci.
Demokratické strany by měly pohodlnou většinu. Tedy demokratické strany bez BSW, protože i německá politika má své hranice toho, co ještě budeme pokládat za uklidňující alternativu. Najednou by bylo možné začít dělat politiku bez toho, aby každé rozhodnutí bylo zároveň soubojem o to, kdo dokáže nejlépe napodobit AfD.
Mohla by přijít modernizace země. Investice. Integrace. Evropská orientace. A samozřejmě také pokračování v postupné proměně společnosti, která už dávno není tím homogenním východoněmeckým světem, jaký si někteří voliči představují ve vzpomínkách na minulost.
Noví voliči bez nostalgie
Z jiných spolkových zemí by se mohli přistěhovat noví obyvatelé, kteří by přispěli k větší diverzitě v homogenním Sasku - Anhaltsku, které navíc od roku 1990 ztratilo čtvrtinu své populace.
Tito noví obyvatelé by mohli být onou hrází proti extremismu, neboť ti by v dalších volbách určitě AfD ani žádnou podobnou stranu nevolili. Jednak proto, že pocházejí z multikulturního prostředí, jednak proto, že přinášejí jednu velmi praktickou výhodu. Nemají žádnou nostalgii po východoněmeckém světě, který nezažili.
Takže při příštích volbách budou mít k AfD stejně vřelý vztah jako dnešní AfD k představě multikulturního Německa.
Ale samozřejmě bychom se neměli radovat předčasně.
Včera vyhrála AfD. Dnes už je to problém všech
Ještě před několika lety bylo možné říkat, že AfD je protestní strana, která jednou zmizí. Potom, že je to problém východního Německa. Potom, že je to problém několika konkrétních zemí. Potom, že je potřeba naslouchat jejím voličům. A tak jsme jim naslouchali. Oni mezitím volili. A nyní mají 44 procent.
Možná tedy nastal vhodný okamžik přestat naslouchat a začít jednat. Samozřejmě v mezích ústavy, právního státu a všech těch krásných věcí, na kterých stojí evropská demokracie. Jen možná trochu rychleji.
Protože pokud bude německá demokracie postupovat dosavadním tempem, za několik let už nebude největším problémem otázka, proč nebyla AfD zakázána. Největším problémem bude vysvětlit, proč jsme ji nechali tak dlouho růst.
