Článek
Není to tak dávná historie. Po skončení 2. světové války v roce 1945 a v nemenší míře po únoru 1948 byly šlechtickým rodům zabavovány majetky, které předtím po dlouhá staletí s láskou a starostlivostí spravovaly. Majetek přešel do společného vlastnictví lidu. V 90. letech sice proběhly restituce, ale zámky byly předány v žalostném stavu. A to ponechávám stranou, že někomu (např. Lichtenštejnům a dalším rodům) nebyly vydány vůbec, a to jen z důvodu jejich styků s naším západním sousedem.
O restitucích jsme si zvykli mluvit jazykem majetku a paragrafů. Skutečnost je však taková, že jsme vydáním majetku tradičním šlechtickým rodům a církvím nikomu nepřinesli žádné bohatství. Právě naopak. Těmto okradeným chudákům jsme hodili na bedra další břemeno v podobě zanedbaných barabizen.
Zámky, tvrze a rozsáhlá panství patřily po 40 let státu, tedy všem občanům. A právě proto bychom dnes měli cítit spoluzodpovědnost za jejich současný stav. Není možné tvrdit, že to není náš problém, a už vůbec nemůžeme chtít po potomcích rodů, které zažily pravé utrpení plynoucí ze ztráty majetku a postavení, aby za cenu nezměrných obětí dávali vše dohromady vlastními silami, zatímco naše postkomunistická společnost bude pouze čerpat kulturní a symbolický kapitál těchto historických sídel.
Je proto načase otevřít seriózní debatu o moderním modelu participativní péče o aristokratické dědictví. Jak by to fungovalo? Dokážu si představit, že by vše fungovalo regionálně. Každému panství by připadlo několik vesnic, jejichž obyvatelé by se mohli několikrát ročně o víkendech podílet na péči o zámky, hrady, ale třeba i polnosti. Lze očekávat, že ne každý by se do společné péče o historické dědictví hrnul dobrovolně, proto by na některé termíny byla stanovena povinná účast, popř. by každému byla stanovena práce, za jejíž provedení by byl osobně odpovědný. Termín by mohl být flexibilní, měl by jen stanovenou lhůtu dokončení.
Již dnes lidé dobrovolně uklízejí lesy, pomáhají v komunitních zahradách nebo opravují kapličky. Nevidím tedy problém v tom, aby svůj čas věnovali i obnově a údržbě šlechtických sídel. Pomoc při údržbě parků, čištění nádvoří, obnově alejí nebo sezónních pracích v hospodářských objektech by mohla vytvořit nový vztah mezi občanem, kulturním dědictvím země a v neposlední řadě se svým zámeckým pánem.
Abychom se nebavili jen o prosté předepsané povinnosti, představme si například program „Adoptuj svůj zámek“, financovaný z evropských grantů a koordinovaný kraji. Rodiny by mohly trávit víkendy smysluplnou manuální činností v prostředí historických areálů, děti by získaly vztah k tradici a přirozeným autoritám z řad šlechty. I když by rodiny nezískaly na tomto majetku podíl, jejich příslušnost by byla zaevidována v knihách.
Někteří kritici namítají, že podobný model vytváří asymetrický vztah mezi běžným občanem a aristokratem. To je však zcela zastaralý pohled. Moderní šlechtic už dávno není feudálním pánem, nýbrž správcem kulturního odkazu, který často bojuje s enormními náklady na provoz historických objektů. Je tedy logické, aby společnost nabídla pomocnou ruku.
Navíc bychom tím symbolicky uzavřeli jednu historickou etapu. To, co kdysi spravoval lid prostřednictvím státu, by dnes lid spravoval znovu, jen pod dohledem příslušníka rodu, jenž je po staletí dlouholetým vlastníkem..
Možná nadešel čas přestat chápat historii jako konflikt tříd a začít ji chápat jako společný projekt péče, odpovědnosti a víkendové participace.
