Článek
Nejprve k průběžnému sčítání hlasů, kde už nedojde k žádným zásadním změnám. Ani Benjamin Netanjahu, ani opozice totiž nedokážou získat většinu. A kdo tedy rozhodne, kam se bude Izrael ubírat? Budou to arabské strany.
Ano, arabští občané Izraele, které jsme skrz média v posledních letech zvyklí v politických debatách vnímat jako problém, se možná stanou řešením. Je to přesně ten druh ironie, který je na demokratickém vývoji fascinující.
Podle průběžných výsledků se arabské strany výrazně posílily a mohou mít kolem 16 až 19 mandátů. Netanjahuův blok ani opozice vedená Gadim Eisenkotem přitom nemají potřebných 61 křesel. Najednou tedy může být rozhodující hlas těch, kteří byli dlouho odsunováni na okraj politického systému.
Kdo vlastně vyhrál?
Formálně nikdo. Netanjahu nemá většinu, opozice nemá většinu. Zato Arabové mají hlasy, bez kterých se možná nikdo neobejde. Člověk se skoro chce zeptat. Co kdybychom demokracii opravdu nechali fungovat? Co kdybychom konečně vzali na vědomí, že občané, kteří mají jinou národnostní, kulturní nebo náboženskou zkušenost než většina, nejsou automaticky bezpečnostním rizikem, ale také voliči, kteří mají své legitimní politické zájmy. U nás v Evropě nejde o žádné šokující zjištění, ale v Izraeli jde o malé zemětřesení v myšlení.
Netanjahu versus opozice: tolik rozdílů a přitom tak podobní
Na výsledcích je navíc pozoruhodné ještě něco. Člověk by mohl očekávat, že když už se proti Netanjahuovi postaví opozice, bude představovat úplně jiný přístup ke Gaze a k Palestincům. Jenže tak tomu není. Hlavní politické bloky se sice zásadně liší v řadě otázek, ale ani významní opoziční představitelé neprosazují žádné odpoutání od dosavadní izraelské politiky vůči Palestincům. Klíčoví opoziční politici například odmítají palestinskou státnost a jejich kritika Netanjahua často spočívá spíš v tom, že nedokázal dostatečně tvrdě vyřešit problém Hamásu. A právě tady přichází muslimská menšina.
Jazýček na vahách
Tohle je totiž přesně role, kterou by menšiny v demokratické společnosti měly mít. Nebýt poslušnou dekorací, nebýt skupinou, která jednou za čtyři roky přijde k volbám a potom se může vrátit domů. Ale být jazýčkem na vahách. Pokud se dva velké bloky přetahují o moc a jeden z nich potřebuje hlasy muslimů, najednou musí začít poslouchat i jejich požadavky. A to je zdravé. Možná dokonce zdravější než vláda, která má pohodlnou většinu a může všechny ostatní jednoduše ignorovat. Samozřejmě se okamžitě ozývají lidé, kterým se představa podílu muslimů na izraelské vládě vůbec nelíbí. I ti se ale budou muset smířit s tím, že tomu tak je a že je to tak správně.
A teď si představme Evropu
A právě tady vidím obrovskou naději pro Evropu. Představme si, že by se v evropských zemích postupně prosadily skutečně silné politické strany zastupující muslimské spoluobčany. Ne pouze jednotliví muslimští politici roztroušení v sociálních demokraciích, liberálních stranách nebo zelených, ale silné muslimské strany. Strany, které by měly deset procent poslanců. A které by řekly: „Ano, jsme ochotni podpořit vládu. Ale ne každou.“ Evropská politika by se začala měnit. Pravicová strana by chtěla zpřísnit migrační politiku? Bez konzultace se zástupci muslimské strany to nepůjde. Křesťanská strana by chtěla přijímat zákony zaměřené proti veřejným projevům islámu? Také to nebude tak jednoduché. A najednou by se z lidí, o kterých někteří populisté mluví jako o problému, stal politický faktor, který nelze obejít.
A to je přesně to, co potřebujeme. V Evropě jsou patrné stále významnější tendence ve sbližování tradičních stran s extrémní pravicí. Časem by skutečně mohly vládnout spolu a přijímat zákony omezující práva menšin. Jenže pokud tady budou silné strany zastupující zájmy muslimské menšiny, budou se muset demokratické strany více ohlížet i na její zájmy a prostor ke spolupráci s pravicovými extremisty se zásadně zmenší.
Možná je tohle budoucnost
Izrael nám teď ukazuje něco velmi zajímavého. Arabští občané přišli k volbám ve vysokém počtu a jejich politické strany výrazně posílily. A najednou se o jejich podporu musí zajímat i ti, kteří ji dříve mohli poměrně snadno ignorovat či k nim být dokonce nepřátelští. Možná právě takhle vypadá skutečná integrace. Ne tak, že menšina jednoho dne slavnostně prohlásí: „Už jsme jako vy.“, ale tak, že většina jednoho dne zjistí, že bez doposud utlačované menšiny to nepůjde.
Držím izraelským Arabům palce. Netvrdím, že mohou mít ve všem pravdu nebo že by jejich strany byly nějak magicky lepší než ostatní, ale proto, že demokracie je zdravější, když v ní funguje někdo, kdo může v zárodku zatrhnout extremistické tendence dvou dominantních proudů.
Možná právě nyní zjistíme, že nejlepší způsob, jak zabránit pravicovému extremismu a islamofobii, není pořád dokola vysvětlovat extremistům, že jsou extremisté, ale mít v parlamentu dvacet poslanců, kteří jsou vůči pravicovém extremismu v absolutní opozici a bez kterých se prostě žádná vláda neobejde.
