Článek
Trochu mě mrzí, že se tento článek drží jen ekonomických ukazatelů, neboť existují i mnohem důležitější věci, o které jsme vinou 40 let komunismu přišli, nežli jen peníze a bohatství.
Pokud bychom po roce 1947 patřili k Západu, byli bychom dnes rozmanitou multikulturní společností, ne tou jednolitou bílou masou, kdy jsme jeden jako druhý a ve značné, především té méně vzdělané části naší společnosti, bují rasismus. Také bychom tady neměli jen bezhodnotový ateismus a neméně vyčerpané křesťanství, ale významnou roli v naší společnosti by hrál též islám, jehož hodnoty by bezpochyby mohly obohacovat šeď, která u nás přetrvává v oblasti duchovna. V tuto chvíli by u nás už bylo stejně muslimů jako v Rakousku a každý xenofob by si své antiislámské výpady moc dobře rozmyslel. Zajeďte se podívat do Vídně, ta už dávno není starosvětským městem s promíchanými Němci a Čechy, nýbrž místem, kde si v mnohých čtvrtích můžete připadat jako na dovolené v Orientu nebo na Blízkém východě. Všechny kultury se promíchávají a obohacují navzájem a všichni tvoří jednu velkou světovou rodinu. Stejně by dnes vypadala i naše Praha.
Také by nás nemusel přepadat pocit trapna při sledování zasmrádlých archivních filmů, jako je Vesničko má středisková, Na samotě u lesa, Hoří má panenko nebo Slavnosti sněženek, ale v naší kinematografii by byla díla mnohem osvícenější, kde by se řešila témata závažná, ale přitom natolik důležitá, že by kladně přispívala k výchově naší mládeže a utváření jejích hodnot. Třeba příběh přistěhovalce, který v novém prostředí zpočátku naráží, ale nakonec všem dokáže ukázat krásu kultury z níž přichází, a třeba z ní něco i předat svému zpočátku nedůvěřivému okolí.
Vinou nesprávného vývoje jsme přišli o mnohé, ale to, že jsme přišli o možnost být vyspělejší a rozmanitější společností, považuji za fatálnější než ekonomické ztráty.
