Článek
Patřím k těm, co se v českém prostředí, které je protkáno buranstvím, malostí a primitivním nacionalismem (jako by bylo být na co hrdý), necítí dobře. Nebudu tajit, že za to, že jsem Čech, se stydím, a pokud se mě někdo při mých cestách po světě zeptá na mou národnost, vždy říkám, že jsem Evropan. Ostatně, vždyť je to pravda.
Ale jak dosáhnout toho, aby se člověk jako Evropan opravdu cítil? K lepšímu pocitu a k zapomenutí na to, že pocházíte ze země, u které je možný být na málo co hrdý, může posloužit i zdánlivá maličkost. Já ten pocit, kdy se cítím být hrdým příslušníkem vyspělého světa, mám pokaždé, když vyrážím do nějaké vyspělejší evropské země a místo ošuntělých korun se v mé peněžence ocitnou moderní eura. Ano, může se to zdát být v rozporu s mým bojem za zrušení hotovosti, ale přiznám se, že mi cinkání těch několika mincí, které jsou symbolem světa, kam bych chtěl plnohodnotně patřit, dělá dobře. Jako by se do mě přeneslo více západní kultury, morálních hodnot a zkrátka všeho, čeho se nám v zaprděné České republice zoufale nedostává.
Vždy, když vytahuji z kapsy peněženku, ve které se nacházejí eura, cítím se šťastně. Nikomu nedělá radost utrácení peněz. Ale vždy, když eurem platím, mám pocit, jako bych spolu s ním předával prodávajícímu nejen finanční hodnotu, ale jako bychom si spolu vyměňovali i to, co se skrývá za trochu abstraktním pojmem „evropské hodnoty“. Jsme zkrátka dva lidé, mezi kterými proběhlo něco víc než obchod. Spojuje nás příslušnost ke světu, který je lepší než kterýkoli jiný.
Když platím eurem, cítím se být plnohodnotným Evropanem.
