Poslanecká sněmovna je složena výhradně z pravičáků a pravicových extremistů

Na některých bizarních profilech spjatých se stranou Svobodní, ve které dosud přežívají vlhké sny o jakémsi volném trhu, dokonce rezonují i názory, že v poslanecké sněmovně není ani jedna pravicová strana. Jaká je ale skutečnost?

Skutečnost je taková, že ve sněmovně v tuto chvíli sedí 200 pravicových poslanců a ani jeden levicový. Situace je o to horší, že značnou část těchto poslanců lze bez zaváhání zařadit mezi pravicové extremisty. Pojďme si to vzít hezky přehledně:

Zde není o čem diskutovat. Pokud je na světě jakákoli myšlenka, která v sobě snoubí to nejhorší a nejodpornější z pravicového extrémismu, můžete si být jistí, že SPD pro ni zahoří nadšením. Poslanci z této strany by neměli sedět ve sněmovně, ale v nejtěžším žaláři.

Ač se strana snaží tvářit proevropsky, a to především díky svým europoslancům, její sbližování s s extrémistickou pravicovou scénou je čím dál patrnější. Nejde jen o odmítání eura nebo rezervovaný vztah k veřejnoprávním médiím, ale i o ochotu společně s extrémisty hlasovat proti některým z návrhů, kterými se snažíme přiblížit k vyspělému Západu.

Zde není co řešit, strana se sama pravicovou nazývá, i když je potěšitelné, že vyložený pravicový extrémismus a nadšení pro utopické chiméry volné ruky trhu už jsou naštěstí v této straně ve výrazné menšině.

Rovněž pravicově extremistická strana, tentokrát ve smyslu ultrakonzervatismu. Poslanci této strany rádi vzpomínají na doby, kdy muž nemohl rodit, menstruovaly výhradně ženy, manželství existovalo jen pro jasně vymezené páry. Ve světě lidovců je muž jakýmsi pánem tvorstva, zatímco žena by měla stát u plotny a rodit děti. Pokud možno, co nejvíce dětí, aby klima naší planety dostalo co nejvíce zabrat.

O co méně pravicově extrémistické jsou hodnotové názory této strany, o to agresivnější je její nadšení pro kapitalismus, asociálnost a vycházení vstříc nejrůznějším boháčům, kteří si plní svá kapitalistická břicha na úkor chudých vrstev a zejména utlačovaných menšin, kterých se tato strana sice verbálně zastává, ale ze společného koláče jim ukousnout nedá.

Standardní pravicová strana, dříve dokonce spojená s TOP 09. Hned několik senátorů zvolených s podporou STAN je tvrdými zastánci liberálního přístupu ke zbraním, což je jasná podpora fašismu a toxické maskulinity.

Netajím se tím, že k této straně mám ze současného složení poslanecké sněmovny nejblíže. A i když se zde objevují levicové myšlenky, a to především díky europoslancům, jako jsou Markéta Gregorová nebo Mikuláš Peksa, otěže strany drží ultrakonzervativní pravicové křídlo v čele s Ivanem Bartošem a Mikulášem Ferjenčíkem.

O moc lepší není situace ani u neparlamentních stran. Na 5% hranici nám klepou Svobodní, jejichž nadšení pro bezohledný kapitalismus je vyloženě odporné, dále pravicoví extrémisté z KSČM nebo PRO, Přísaha Roberta Šlachty, u které abyste podporu progresivních myšlenek také museli hledat lupou. Zůstávají tak dvě strany. ZELENÍ, ke kterým nelze mít jakoukoli výhradu, a SOCDEM. Ta se snad dokázala vymanit z vlivu pravičáků jako Michal Hašek, Antonín Staněk (nemluvě o bývalém předsedovi Milošovi Zemanovi). Problém však je, že český volič inklinuje k pravici a k extrémní pravici. Takže je otázkou, zda SOCDEM s očištěným jménem a respektovanými osobnostmi, jako jsou Michal Šmarda, Jiří Dienstbier nebo Tomáš Petříček, vůbec prolomí pětiprocentní hranici a naruší tak pravicovou hegemonii na naší politické scéně.