Článek
Stále můžeme narazit na názory, které popisují Rychlé šípy jako nenásilně výchovný komiks, který klade důraz na morálku, vzájemnou pomoc i slušné chování mezi kamarády, jejichž konverzace se obejde bez vulgarismů a hrubostí. Tyto názory šíří především skalní příznivci tohoto komiksu, kteří na něm vyrostli, tedy generace, která už nezvládá přijímat za své hodnoty, které přicházejí s novou dobou. Nechci vyloučit, že na ně chování pěti hlavních hrdinů mohlo do určité míry působit jako dobrý vzor. Ale dnes už se přikláníme spíše ke kritičtějšímu pohledu jak na autora Jaroslava Foglara samotného, tak i na jeho nejslavnější hrdiny, jejichž příhody mohou na čtenáři zanechat spíše více škod než užitku.
Spekuluje se o tom, co autora vedlo k psaní knížek o výhradně klukovských partách. Kam tyto narážky obvykle míří, si všichni dokážeme představit, ale já bych jim chtěl jednou provždy učinit přítrž. Rychlé šípy jsou totiž stejným výplodem toxické maskulinity jako akční filmy typu Predátor nebo Postradatelní, kde jakási parta rádobymužů ve svém úzkoprofilovém kolektivu něco řeší a po něčem pátrá. V Rychlých šípech se pochopitelně nestřílí, ale ten princip uzavřeného klukovského kolektivu, který ze svého kruhu vylučuje veškeré menšiny i opačné pohlaví, je naprosto totožný. Jaroslav Foglar svým dílem, byť je zaměřeno pro děti a mládež, patří do stejné skupiny lidí jako Stallone, Eastwood a podobné fosilie vyžilého machismu. Kdyby patřil k sexuálním menšinám, projevilo by se to na jeho díle tím, že by bylo, pokud jde o hrdiny a zápletky, mnohem vyváženější, rozmanitější a modernější.
Nechme tedy Rychlé šípy odejít do zaslouženého zapomnění a nevymýšlejme si polehčující okolnosti, proč bychom měli jejich autora i dílo samotné brát na milost.
