Článek
Slavení 28. října je poněkud absurdní. Podkarpatská Rus přestala být součástí tehdy vzniklého státu už za čtvrt století, v 90. letech odmítli žít pod stejnou střechou i Slováci. A také značná část potomků obyvatel území, které dnes zaujímá Česká republika, už dávno žije někde jinde.
Co vlastně onen stát, který v roce 1918 vznikl, do dnešních dnů prožil a čím si prošel? Ve dvacátých letech to byly sociální nepokoje, kdy mezi sebou soupeřily extrémní ideologie. Kapitalismus bez přívlastků a rodící se komunistické hnutí. Přišla hospodářská krize a ve 30. letech pak zostřené chování vůči našim německým spoluobčanům, které bylo natolik nepřijatelné, že vedlo k ochotnému souhlasu západních velmocí s Mnichovskou dohodou. Tou dobou už nechybělo mnoho času do odtrhnutí Slovenska a z celého státu vlastně vzniklo malé torzo, které po celou dobu trvání konfliktu mezi německými nacistickými bojůvkami a zrůdnou sovětskou diktaturou z východu bylo protektorátem nacistů. Veškeré krutosti 2. světové války pak vyvrcholily hanebným vyhnáním sudetských Němců z českého pohraničí. Slovensko se sice připojilo zpátky, zato Podkarpatská Rus připadla jednomu z hlavních viníků největšího válečného konfliktu v dějinách, Sovětskému svazu. Zanedlouho po skončení války přišel komunistický převrat a 40 let temna, kdy se zcela přestalo cokoli budovat a celá země zabředla do antivývoje téměř středověkého typu. Celé to bylo korunováno ruskou okupací v roce 1968. Po návratu k demokracii po roce 1989 pak následuje znovu odchod Slováků, kteří si to aktuálně štrádují cestou do Putinovy moskevské náruče, zatímco u nás probíhala mafiánská 90. léta plná negativních důsledků zcela nekontrolované bezuzdné rádobysvobody.
Skutečné vysvobození z marnosti těchto dějin tak přišlo až s květnem roku 2004. Tehdy jsme se stali součástí respektovaného celku, ke kterému vzhlíží celý svět. Díky našim západním přátelům jsme dali zemi dohromady jak po 40 letech komunistického drancování, tak po desetiletí nezřízeného podnikání bez jakékoli kontroly. Začal se rozvíjet průmysl, začaly vzkvétat naše firmy, naše společnost se stala barevnější a multikulturnější a začali jsme přebírat moderní trendy i životní styly. A v neposlední řadě evropské humanistické hodnoty. Když se dnes projdeme po zákoutích Prahy, stále je zde určitý pozůstatek komunistické šedi, ale každým rokem se stále více blížíme tomu, aby to zde vypadalo jako v Paříži, Marseile, Londýně nebo Göteborgu.
Ano, můžeme slavit vznik svobodné a demokratické České republiky. Ale ten datum, ke kterému bychom se měli s vděčností v kalendáři obracet, je ve skutečnosti 1. května 2004. Díky němu jsme tam, kde jsme, do budoucna můžeme hledět s optimismem a můžeme si být jisti, že ve společnosti států, mezi kterými se se nyní nacházíme, nás nikdy nikdo nenechá na holičkách a nebude po nás chtít nic, po čem bychom sami netoužili, i když si to třeba ani neuvědomujeme.
Odkazy:
