Článek
Dlouhé čtyři roky jsme bojovali se zákeřnou chorobou a slíbil jsem ženě, že o ní budu pečovat doma a do nemocnice jí nedám.
Neměla ráda nemocniční prostředí, a tak jsme veškeré lékařské zákroky a pokusy absolvovali cestou z domova. Byla za to vděčná.
Následovaly prohlídky, chemoterapie, ozařování, ale vše bylo marné. Když mi naposledy lékař řekl, že už vyzkoušeli všechny možnosti na nejmodernějších zařízeních a přesto jsou výsledky špatné, bylo mi z rozhovoru hodně zle. Manželka si toho všimla v autě, když jsme jeli po vyšetření autem domů.
Nepatřím mezi zakřiknutě a introvertní jedince, nicméně jsem si informaci od doktora nechal pro sebe.
Časem se přidávaly další obtíže s dýcháním a museli jsme absolvovat odstranění vody z plic. Bylo to přesně v noci na Silvestra, když mě manželka probudila chroptivým dýcháním a řekla mi, že tohle už nezvládneme sami, abych zavolal sanitku.
Přijeli poměrně brzy dvě sanitky i s doktorem a manželku odvezli do spádové nemocnice ve Vysočanech. Léčila se na Homolce, ale řidič sanitky rozhodl, že musí pacientku odvézt do zařízení v místě bydliště.
Byly to hrozné dny čekání a beznaděje a s dětmi jsme jezdili na návštěvy každý den. Manželka těžce dýchala i s podporou kyslíku, ale měla i smysl pro humor. Poslední větu, kterou mi pošeptala si budu pamatovat až do smrti. „Postarej se hlavně o děti a řekni doktorce, aby to se mnou už ukončila.“
Čtvrtého ledna dopoledne jsem se doma oblékal a měl jsem sraz s dětmi na návštěvu v nemocnici. Najednou se rozdrnčel telefon a sestra mi sdělila, že manželka v noci zemřela.
Měli jsme spolu hezký život, 37 let šťastného manželství a plánovali jsme si, jak si budeme užívat společné cestování, když už máme tak dospělé a zajištěné děti. Člověk míní a život mění. Po třech letech jsem si já prošel rakovinou prostaty, ale všechno dopadlo výborně. To jsem však netušil, že další rána osudu mě ještě čeká.
Nyní jsem již v důchodu 11 let a těším se na návštěvy u dcery a vnoučat. Zůstal jsem sám se svými přáteli, ale Silvestra od té doby neslavím.
