Srebrenický masakr jako připomínka neschopnosti vyrovnat se s minulostí

Devadesátá léta nebyla pro oblast rozpadající se Jugoslávie poklidným obdobím. Zatímco Slovinsku se podařilo vymanit se z tohoto „žaláře národů“ poměrně klidnou cestou, v případě Chorvatska a především Bosny a Hercegoviny nabral emancipační proces krvavější obrátky.

Když se řekne války na Balkáně, většině našinců se vybaví především zprofanovaný výraz „humanitární bombardování“ a osoba Václava Havla, který tento pojem vzniklý patrně špatným překladem článku v italském deníku La Republica nikdy nepoužil.

Viděno touto optikou, mohou se nám zdát jako ta největší oběť balkánských válek Srbové. Nejen, že se jim rozpadal stát, ještě navíc byli cílem „humanitárního bombardování“, nota bene když se jim v roce 2021 omluvil i samotný Miloš Zeman. Byl to on, kdo společně s tehdejším ministrem zahraničí Kavanem rozhodl o české podpoře bombardování.

Mediální zkratka je jasná: humanitární bombardování - Havel - zlý západ - nevinní Srbové - omluva Zemana. Pak už není potřeba zkoumat, jak to s tou srbskou nevinností vlastně bylo a co samotnému leteckému útoku spojenců předcházelo.

V kosovské vesnici Račak došlo k nálezu 45 mrtvých kosovských Albánců v civilních šatech. Z hromadné vraždy byly obviněny srbské policejní jednotky. Dodnes nejsou známy veškeré okolnosti. Ovšem zatímco ti, kteří se snaží dopátrat pravdy, neustále pochybují a své hypotézy ve světle nových zjištění upravují, ti, kteří mají jasno, hledají pouze třešničky zapadající do jejich vidění světa a jejich názor potvrzující.

Než se symbolem jugoslávských válek stal vymyšlený pojem „humanitární bombardování“, byl symbolem války a utrpení nevinných lidí Srebrenický masakr, který se odehrál mezi 11. a 22. červencem 1995.

Srebrenica byla nevelké lázeňské městečko tvořící muslimskou enklávu v oblasti obydlené převážně Srby. Před osudnými událostmi zde začaly stahovat desetitisíce muslimských Bosňáků z celé oblasti. Na klid měly dohlížet tzv. Modré přilby, neboli nizozemské mírové jednotky pod hlavičkou OSN.

10. července se vojsku Republiky Srbské vedenému Ratko Mladićem podařilo obsadit Srebrenicu. K nejkrvavějším činům došlo 12. a 13. července. Ačkoli se Srbové tvářili jako zachránci, Mladić rozdával dětem sladkosti a sliboval, že každý Bosňák bude moct odcestovat, kam si sám zvolí, následoval krutý masakr. Zatímco ženy a děti byly skutečně odvezeny, muži a chlapci byli povražděni. Tyto činy srbští vojáci vykonávali v přilehlých vesnicích, aby zahladili stopy.

Ač byl tento masakr mezinárodním soudem v Haagu uznán jako válečný zločin genocidy, dodnes nejsou Srbové ve velké míře schopni přiznat si tuto svou vinu a omluvit se.

Ve Srebreniciy, která patří do samosprávného regionu Republika Srbska v rámci Bosny a Hercegoviny, dnes žije přibližně 7 tisíc obyvatel, kteří jsou převážně srbské národnosti.

V roce 2016 byl starostou poprvé zvolen Srb Mladen Grujičić, který proslul především relativizováním genocidy a srbské viny.

Také mezi obyvateli Srebrenicy můžeme pozorovat klasické relativizující vykrucování - Bosňáci taky nebyli svatí, donutila nás k tomu vojska OSN, k ničemu nedošlo, jsou to najatí herci a v hrobech jsou těla lidí odjinud, je to konspirace, všichni se spojili proti nám, proč neřešíte i prohřešky jiných, to my jsme oběť atd.

Neschopnost nahlédnout s pokorou na vlastní minulost není nějakým národním specifikem Srbska. V loňském roce celý svět šokovala míra krutosti, která byla odhalena v ukrajinské Buči po odchodu ruské armády. Reakce Kremlu, který se snažil zpochybnit autentičnost masových hrobů a videí, asi nikoho nepřekvapila.

Poněkud více zarážející můžou být podobné reakce prostých Rusů, kteří rovněž zpochybňovali ruskou vinu na krvavých zločinech.

Podobně se k celé akci stavělo i české tzv. národovecké křídlo. Můžeme zmínit např. europoslance z SPD Ivana Davida nebo hvězdu dezinformačního mikrokosmu Václava Klause, kteří v podstatě slepě papouškovali kremelské narativy.

Zřejmě není náhodou, že ti stejní lidé obvykle mají problém připustit vinu, která lpí i na české minulosti - a tím je tzv. divoký odsun sudetských Němců po 2. světové válce.

Nic se nestalo a ty detaily také nesouhlasí.

Tak by se daly v krátkosti shrnout postoje zpochybňovačů vin minulosti. Jde o snahu budovat obraz andělského národa, který se snaží v souladu s jakousi prozřetelností konat dobro, a na němž se neustále barbarští nepřátelé dopouštějí trýznění. Snaha zobrazovat sám sebe jako oběť je obvyklá praktika agresorů, ať už jde o stát či o domácího násilníka.

Kdo není schopen vyrovnat se se svými chybami v minulosti, bude se muset vyrovnávat se svými chybami v budoucnosti.