Článek
Vzhledem k jasné většině vládní koalice v dolní komoře parlamentu se tento boj zdá předem prohraný. Přesto je ale pro naši občanskou společnost zásadní, aby ho nevzdala a bojovala.
Na začátek je nezbytné si ujasnit, o co vlastně Babišově vládní koalici ve skutečnosti jde. Dle opozice i desetitisíců demonstrantů, kteří se v až neuvěřitelně krátkém čase sešli v centru Prahy, se hraje o svobodu veřejnoprávních médií, o to zda budou či nebudou vystavena politickému tlaku té které právě vládnoucí garnitury. Ministr Oto Klempíř naopak ve svém projevu na plénu sněmovny oponoval, že záměrem předloženého zákona je jen ulevit lidem od dle něho přežitých koncesionářských poplatků, které jsou navíc sociálně nespravedlivé. Podobně se vyjadřují i další vládní politici, od nichž slyšíme slova o zmodernizování, zefektivnění a narovnání údajně zastaralého a zkostnatělého systému.
Ze lži je usvědčuje nejen vysoce neobvyklé schválení zákona ve 4:36, v čase, který se velice rychle stal symbolem nekalého přístupu a postranních úmyslů, ale také samotné znění předkládaných úprav. Od poslanců koaličních stran opakovaně zaznívá, že již stávající výši ročních příjmů lze změnit pouhou zákonnou úpravou a stejně tak výši příspěvků ze státního rozpočtu bude možné snížit výhradně změnou zákona. To je sice pravda, k politickému tlaku na veřejnoprávní média ovšem nepotřebujete dále snižovat částku, která je již sama o sobě do značné míry likvidační, jak se již vyjádřili představitelé obou dotčených institucí. „Chcete příští rok pár drobných navíc? Pak ale držte hubu a krok.“ K prosazování politických názorů a tlaků zkrátka žádné další snižování příspěvků není potřeba. Přesto si vláda stále snaží držet masku dobrých úmyslů ve smyslu, „děláme to přece pro naše lidi.“
Definitivně tuto masku strhnout přitom nemusí být nijak obtížné. A právě to je jedním z dílčích cílů, jichž může občanská společnost poměrně snadno dosáhnout.
Jak strhnout vládě masku dobrých úmyslů
Na nedělní demonstraci Milionu chvilek zazněl mj. požadavek na úplné stažení protlačovaného zákona. Asi jen velice naivní občan, který se právě probudil z mnohaletého kómatu a nezažil dlouhodobé působení Andreje Babiše a Tomia Okamury v české politice, může věřit tomu, že vláda tomuto požadavku vyhoví. Může přece argumentovat tím, že to dělá pro své voliče, plní programové prohlášení a navíc ruší systém, který je zastaralý, neefektivní, nespravedlivý atd., atd.
Zkusme si ale představit, že by včera z podia zazněl trochu jiný návrh. „Dobrá, když to tak chcete, tak si to financování ze státního rozpočtu klidně zaveďte (je ostatně pravdou, že tento systém funguje ve více zemích a ne všude se vydali maďarskou a slovenskou cestou), ale
1) Nesnižujte stávající úroveň ročních příjmů.
2) Opravte valorizační mechanismus.
3) Upravte výši a způsob financování ústavním zákonem tak, aby do tohoto systému nemohla každá příští vláda dle libosti zasahovat.“
Vzhledem k míře ochrany medií a udržitelnosti a předvídatelnosti financování, které by takto nastavený mechanismus poskytoval, by patrně neměl být problém získat pro prosazení nutných ústavních změn hlasy opozice.
Pokud by skutečně ze strany občanské společnosti zazněl dostatečně důrazně a hlasitě takovýto, nebo podobný, požadavek, ocitl by se Andrej Babiš v ne zcela komfortní situaci. V podstatě by měl na výběr ze dvou, pro něj špatných, možností. Buď by takto zformulovanému občanskému tlaku vyhověl, pak by ale ztratil pracně budovanou a udržovanou image rozhodného a jistého vůdce, který ví sám vždy nejlépe, co udělat, a nepodléhá vnějším tlakům, a navíc by zákon ztratil svůj hlavní smysl a poslání, tj. ovládnutí veřejnoprávních medií. Anebo by požadavek ignoroval, pak by se ale již v žádném případě nemohl tvářit, že jeho hlavním a křišťálově čistým záměrem je osvobození nebohých voličů nevýslovně trpících pod jhem poplatků ve výši pár desítek korun měsíčně. Maska dobrých úmyslů by byla stržena, navždy a nenávratně. Někdy je chytřejší umožnit svému politickému oponentovi ústupovou cestu, která ho ale ve skutečnosti zažene do slepé uličky, do níž jste ho chtěli dostat…
Proč má smysl bojovat i boj, který je předem prohraný
Právě rozkrytí karet, s nimiž vláda hraje, a stržení masky, kterou se snaží skrýt svou pravou tvář, by bylo poměrně zásadním, ovšem vcelku lehce dosažitelným dílčím cílem, který by si organizátoři a účastníci demonstrací mohli klást. Ve hře je ale mnohem více. Je sice pravdou, že návrh samotný jeho předkladatelé nikdy nestáhnou, to by se musel stát skutečný zázrak, i tak je ovšem společenský tlak důležitějším faktorem než se může zdát.
Zaprvé, vláda pod ním může dělat chyby. První takovou ukázkou byl již bezprecedentní sněmovní blitzkrieg, který skončil oním pověstným hlasováním ve 4:36. Koalice zodpovědná za chod sněmovny při něm napnula strunu ústavnosti legislativního procesu do míry, kterou si ještě v pátek ráno mnozí nedokázali ani představit. O tom, zda jí ona struna při té příležitosti nepraskla v rukou, dostane takřka jistě příležitost rozhodnout ústavní soud. Otázkou totiž je, zda nebylo porušeno právo opozice dostatečně se k danému zákonu vyjádřit. Vláda tak ohrozila zákon již v samém zárodku, bez ohledu na ústavnost jeho samotného definitivního znění. Co tím získala? Možná ušetřila dva, tři dny projednávání ve sněmovně, tedy v kontextu délky čtyřletého funkčního období vpravdě marginální čas. Především se ale patrně snažila vyhnout diskusi, která by pro ni nebyla příliš komfortní. Ano, společenský tlak a diskuse byly dle všeho tím, co přimělo koaliční poslance udělat přešlap, který se nakonec může z jejich pohledu ukázat jako fatální.
Zadruhé, ve hře je rovněž výsledné znění legislativní úpravy, která se zformuje během druhého čtení. Čím větší tlak bude vláda cítit, tím ochotnější bude k ústupkům, jak dokazují např. dnešní vyjádření premiéra, který již připustil možnost kombinovaného financování při zachování dobrovolných poplatků. Ano, samotný zápas za zachování stávajícího způsobu zajišťování financí pro provoz medií veřejné služby je na devadesát devět procent prohraný, již jen vzhledem k odhodlání koalice a počtu jejích zákonodárců v dolní komoře parlamentu. Pokud použijeme sportovní terminologii, je ale rozdíl prohrát 5:0, nebo 3:2. Jednak kvůli zachování vlastní hrdosti a důstojnosti, především ale takový výsledek dává mnohem větší naději do odvety. A odvetou není v tomto případě myšlena vendeta, jakou vyhrožují např. Motoristé neziskovým organizací, ta do slušné společnosti opravdu nepatří, ale další dějství nikdy nekončícího boje o existenci a podobu svobodných medií. Jde totiž o to, do jaké míry si ČT a ČRo uchovají svou nezávislost a relevanci, což může být klíčové pro jejich případnou záchranu a rehabilitaci v dalším volebním období. A právě výsledné znění změn, k nimž patrně tak jako tak dojde, může hrát roli v tom, zda se budou tato media nacházet v roce 2029 ve stavu, který ještě někomu bude stát za to, aby je zachraňovala a rehabilitoval. A to přeci není vůbec málo.
A naděje umírá poslední
Na závěr jen stručné podotknutí. Tento článek rozhodně nevyzývá občany, demonstranty, aktivisty ani odbory, aby své požadavky nějak umenšovaly a minimalizovaly. Tým, který od počátku necílí na vítězství, totiž málokdy uhraje relativně příznivý výsledek 3:2. Nejde tedy o to, být dopředu smířen s porážkou, ale počítat s tím, že může přijít. Není ale pravda, že by nezáleželo na tom, jak moc bude bolet. A navíc, byť by úplné vítězství bylo skutečným zázrakem, opět jsou to sportovní zkušenosti, co nás učí, že i zázraky se občas dějí…
