Článek
Nebudu zapírat, jsem totalitní dítě. Takže v současné době mi je drahno let …sát. Nedařilo se nám s manželem otěhotnět, zkoušeli jsme v době socialistické - tehdy Československé socialistické republice ( zkratka ČSSR - to snad ani není možné, že to je tak dávno), kdy ještě jsme se Slovenskem tvořili jeden docela prima stát. Slovensky jsem uměla, protože jsem studovala na střední a pak i vysoké škole a mé spolužačky byly velmi pohledné a fajn Slovenky. Slovenština mi zněla a dodnes zní jako měkký jazyk, takový lahodný mému uchu, melodie slovenštiny a mluva mých kolegyň mne vždy pohladila na duši. Ale abych se vrátila k tématu. Dítě jsme si moc přáli. Zkoušela jsem babiččiny rady, nohy nahoru při sexu, změna různých poloh, kdy akrobacie byla u nás na denním pořádku. Červené víno na uvolnění, babské rady však ne a ne zabrat. Hormonální léčba se míjela účinkem a tak utíkaly roky a já stárla a smířila se s pocitem, že naše manželství zůstane navždy bezdětné. Období, kdy kolem mne na procházce prošla mladá maminka s kočárkem a miminko jí začalo plakat, mne psychicky velmi drásalo, toužila jsem po vlastním dítěti natolik, že jsem manžela přemluvila i k pokusům s umělým oplodněním. Opět bez úspěchu. Pak jsem to vzdala. To se mi už blížila čtyřicítka. Užívala jsem si života plnými doušky a věnovala se práci, manželovi, mým koníčkům a byla jsem ve stadiu metamorfózy v barevného motýla, který lítá nad rozkvetlou loukou a jednou za týden si udělá volno a usedne na okenní parapet, aby mohl s pravidelností koukat na právě běžící pořad v malé hranaté bedně, která se nazývala televize. Jen byla černobílá. Tedy obraz v ní.
A jak léta běžela, já se docela těšila vždy v sobotu na pořad Bakaláři. Jestli si ještě dobře vzpomínám, byl to shluk tří různých příběhů ze života obyčejných lidí a milovala jsem nejen znělku, ale i každý příběh začínal krátkým komentářem, při kterém jste už na televizní obrazovce viděli začínající herecké etudy. Jo, jsem sentimentální při vzpomínce na některé zážitky z mého života v totalitě. Na banány se stály fronty, v Jednotě jste sehnali housky, tzv. pletýnky, které snad pekaři pekli ručně, protože stroj by je ani neuměl tak krásně zamotat, a to těsto? Mňam! Rohlíky jen jeden základní druh, tukový, žádné celozrné pečivo nebylo na výběr, chleba pouze jeden druh Šumava a u pokladny malé červené kostičky, které voněly po ovoci a měly na sobě nápis Pedro. Žvýkačky za korunu. Jó, nostalgie se občas přihlásí.
Když už jsem z hlavy úplně vypustila touhu po dítěti a mozek jsem zaměstnávala pro mne smysluplnými životními zážitky, jednoho krásného dne jsem nedostala pravidelnou menstruaci. První myšlenky vedly k mému ženskému rodu. Prababička, babička, máma. Kdy u nich začala menopauza? Pídila jsem se po informacích, které mne překvapily. „Holka, nás přišla menopauza navštívit až po padesátce.“ Tak zněly jejich odpovědi. A mně bylo kolem čtyřiceti let. Ani ve snu mně nenapadlo, že by se stal zázrak. A on se stal. Já byla v tom. Otěhotněla jsem. Jako malá holka jsem se těšila na vše, co mne jako už trochu obstarožní nastávající maminku čeká. Když přeskočím pár let, vychovávali jsme s manželem nádhernou dceru. Nástup do základní školy a počátek jejích prvních krůčků jsem tajně probrečela. Jednoho dne jsem dceru vyzvedávala ze školy, nastoupily jsme do auta a já zvědavě nasávala všechno, co se jí ten den přihodilo, co nového probírali, co učitelka, co a co… „Mami, paní učitelka se ptá, jestli sis už stáhla ty Bakaláře?“ A já jí odpověděla: „Ne, ještě ne, až přijedeme domů a budu mít čas, tak juknu na internet, jestli tam vůbec ještě jsou někde zalezlí, přeci už je to hodně let tamu nazad.“ A dcera na mne koukala a nechápala. „Mami, paní učitelka ti posílá informace a heslo, aby ses mohla na Bakaláře přihlásit.“ A teď jsem zase nechápala já. V duchu jsem si říkala - proč mi proboha učitelka posílá heslo? Vždyť naše WIFI je psaná na nás a heslo znám jen já a můj manžel? Jak se k našemu heslu ta učitelka dostala? Že bych něco zaspala? Nebo umělá inteligence se rozhodla mne předběhnout v mém psychickém vývoji? Má mateřská zodpovědnost a vědomosti, kterými jsem si byla stoprocentně jistá, dostaly v tu chvíli obrovskou trhlinu. Doma jsem večer sedla k počítači a hledala „mé“ oblíbené Bakaláře. Našla jsem je. „Kam mám zadat to heslo?“, dumala jsem nad monitorem a nevěděla si rady. „Přece se nebudu malé dcery v první třídě ptát, aby mi poradila, to by utrpěla má mateřská jistota, že vím vše nejlépe, to nemohu dopustit!“ A dopustila jsem. Když jsem dceři na počítači ukázala můj oblíbený pořad Bakaláři a zoufale jsem jí vysvětlovala, že nevím, kam se dává heslo a proč vlastně, dcera se mohla smíchy potrhat. Byla jsem za Tutanchamóna, pyramidy v Egyptě, neandrtálec, prostě naprosto blbá maminka. Vysvětlila mi, co ti novodobí Bakaláři vlastně jsou a já byla o chlup chytřejší. Takhle to dopadne, když vaše tělo porodí dítě v pozdějším věku a vy zaspíte dobu. Probuzení však stojí za to, to mi věřte.
https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-proste-fenomen/782132/oblibeni-bakalari-vznikli-pred-vice-nez-50-lety-co-jste-o-popularnich-divackych-pribezich-netusili.html
https://www.bakalari.cz/
https://www.emimino.cz/encyklopedie/prvni-skolni-den/
