Článek
Marie žila sama v menším domě na okraji města. Po smrti manžela se naučila hospodařit s důchodem opatrně a každou větší částku si zapisovala do starého sešitu, který měla uložený v kuchyňské zásuvce. Největší obavy jí v posledních letech dělaly zálohy na elektřinu. Dům byl starší, voda se ohřívala v elektrickém bojleru a během zimních měsíců Marie využívala několik přímotopů. Když proto její dcera Ivana jednoho odpoledne přišla s tím, že by jí mohla zařídit levnější energie, Marie byla ráda. Dcera pracovala v kanceláři, často vyřizovala smlouvy a působila dojmem, že se v podobných věcech dobře orientuje.
Ivana před ni položila několik listů papíru a vysvětlila jí, že stačí podepsat označená místa. Tvrdila, že jde o společnou žádost, díky které získají výhodnější podmínky u dodavatele. Marie si chtěla dokumenty přečíst, ale text byl drobný a obsahoval výrazy, kterým nerozuměla. Dcera navíc působila nervózně a několikrát zopakovala, že všechno musí odeslat ještě ten den.
„Vůbec mě nenapadlo, že by mi vlastní dcera mohla dát podepsat něco jiného. Řekla mi, že jde o elektřinu, tak jsem jí věřila. Kdyby přede mnou seděl cizí člověk, byla bych mnohem opatrnější.“
Marie podepsala celkem čtyři stránky. Na jednom místě dokonce doplnila číslo občanského průkazu a rodné číslo. Ivana dokumenty rychle složila, vložila do desek a odjela. Když se Marie později zeptala, kdy se nová cena elektřiny projeví, dcera odpověděla, že vyřízení může trvat několik měsíců. Tím pro Marii celá záležitost skončila.
První dopis považovala za omyl
Přibližně po pěti měsících našla Marie ve schránce obálku od finanční společnosti. V dopise stálo, že dlužník neuhradil několik splátek a věřitel proto vyzývá ručitele k úhradě dlužné částky. Marie textu nejprve nerozuměla. Nikdy si od uvedené společnosti nic nepůjčila a byla přesvědčená, že si ji spletli s někým jiným. Dopis proto odložila a chtěla požádat dceru, aby tam zavolala.
Ivana několik dní nezvedala telefon. Když se jí Marie konečně dovolala, dcera tvrdila, že jde pouze o administrativní chybu, kterou sama vyřeší. Matku ujistila, že nikomu nic nedluží a nemá se čeho obávat. Marie jí znovu uvěřila. O dva týdny později však přišla další výzva. Tentokrát už obsahovala konkrétní částku přesahující sedm set tisíc korun a upozornění, že pokud nebude dluh uhrazen, může věřitel zahájit další kroky k jeho vymáhání.
„Seděla jsem u kuchyňského stolu a pořád jsem si tu částku četla. Nechápala jsem, co se děje. Nikdy v životě jsem si nepůjčila ani deset tisíc korun a najednou po mně někdo chtěl stovky tisíc.“
Marie dopis odnesla sousedovi, který dříve pracoval v bance. Ten si dokument přečetl a zeptal se jí, zda v poslední době něco nepodepisovala. Teprve v tu chvíli si vzpomněla na smlouvy, které před ni dcera položila kvůli údajně levnější elektřině. Soused jí doporučil, aby si okamžitě vyžádala kopie všech podepsaných dokumentů.
V dokumentech nebyla o elektřině ani zmínka
Marie zavolala do finanční společnosti. Pracovnice jí po ověření totožnosti oznámila, že je vedena jako ručitelka podnikatelského úvěru, který si vzala její dcera. Protože Ivana přestala splácet, společnost požadovala peníze po ní. Marie následně obdržela kopie smluv. Když je spolu se sousedem pročítala, zjistila, že v nich není ani jediná zmínka o elektřině, dodavateli energií nebo změně tarifu. Dokumenty se týkaly půjčky, kterou měla dcera použít na rozjezd kosmetického salonu.
Součástí smlouvy bylo prohlášení, že Marie rozumí podmínkám ručení a je si vědoma toho, že v případě nesplácení může být dluh požadován po ní. Pod tímto textem byl její podpis. Marie nedokázala pochopit, jak mohla tak zásadní větu přehlédnout. Později si uvědomila, že dcera jí ukazovala pouze místa, kam se měla podepsat, a ostatní části smlouvy zakrývala deskami.
„Když jsem viděla svůj podpis pod větou, že ručím celým svým majetkem, udělalo se mi špatně. Věděla jsem, že jsem ten papír podepsala, ale vůbec jsem nevěděla, co na něm bylo.“
Marie se pokusila dceru znovu kontaktovat. Ivana nejprve tvrdila, že chtěla půjčku řádně splácet a matku do ničeho nezatahovat. Salon však nevydělával, nájem rostl a zákaznic ubývalo. Část peněz navíc použila na splacení starších dluhů, o kterých rodině nikdy neřekla. Přiznala, že bez ručitele by jí společnost úvěr neposkytla. Věděla také, že kdyby matce řekla pravdu, podpis by nedostala.
Nejvíce ji ranila promyšlená lež
Pro Marii nebylo nejhorší samotné zjištění, že může přijít o úspory nebo dokonce o dům. Nejvíce ji zasáhlo, že dcera celý podvod předem promyslela. Věděla o jejích obavách z vysokých cen elektřiny a právě toho využila. Když ji žádala o podpis, mluvila o úsporách, o levnějším tarifu a o tom, že chtějí celý proces stihnout včas. Marie si zpětně vybavovala každou větu a stále více chápala, že nešlo o nedorozumění.
Dcera ji později požádala, aby jí dala několik měsíců na vyřešení situace. Slibovala, že salon prodá, najde si práci a začne znovu splácet. Marie však už jejím slibům nedokázala věřit. Obrátila se na právníka a předala mu všechny dokumenty i zprávy, které si s dcerou vyměnila. Právník jí vysvětlil, že samotné tvrzení, že smlouvu nečetla, nemusí stačit. Podpis na dokumentu obvykle potvrzuje, že se člověk s jeho obsahem seznámil. Důležité proto bude doložit, že ji dcera úmyslně uvedla v omyl.
„Styděla jsem se někomu přiznat, že jsem podepsala papíry bez přečtení. Připadala jsem si hloupě. Právník mi ale řekl, že podobné případy se stávají právě mezi příbuznými, protože člověk doma nepředpokládá podvod.“
Marie si ponechala staré zprávy, ve kterých dcera opakovaně zmiňovala elektřinu a levnější zálohy. Právě ty mohly potvrdit, že jí skutečný účel podpisu zatajila. Spor však nebyl rychlý ani jednoduchý. Finanční společnost nadále požadovala zaplacení a Marie žila několik měsíců ve strachu, že kvůli dceřiným dluhům přijde o majetek, který s manželem celý život budovali.
Důvěra se už obnovit nepodařila
Ivana nakonec salon zavřela a nastoupila do zaměstnání. Část dluhu začala splácet, ale vztah s matkou se zásadně změnil. Marie s ní komunikovala pouze kvůli právním záležitostem a odmítala se s ní setkávat o samotě. Přestože šlo o její jediné dítě, nedokázala zapomenout na okamžik, kdy jí dcera podala smlouvu a vědomě lhala o jejím obsahu.
Marie si dlouho vyčítala, že dokumenty nepřečetla. Postupně však pochopila, že hlavní odpovědnost nese člověk, který její důvěru zneužil. Dnes všechny smlouvy nosí nejprve do občanské poradny nebo je ukazuje právníkovi. Nepodepisuje nic pod časovým tlakem a nenechá se přesvědčit argumentem, že jde pouze o formalitu.
„U cizího člověka bych si každý řádek přečetla. U vlastní dcery jsem měla pocit, že se mi nemůže nic stát. Teď už vím, že největší škodu někdy nezpůsobí někdo cizí, ale člověk, kterému věříte úplně nejvíc.“
zdroje: autorský text
