Článek
Markéta Světlíková časem odešla od kamer, věnovala se divadlu, pedagogice a svůj život nakonec spojila s klidnějším prostředím Orlických hor. Některé filmové role člověku zůstanou přilepené na celý život. Stačí jeden úspěšný snímek, jedna výrazná postava a diváci si tvář spojí s příběhem tak silně, že už ji jen těžko pustí dál. Přesně to se stalo Markétě Světlíkové, kterou lidé dodnes znají hlavně jako Jitku z legendárního filmu Metráček.
K herectví přitom neměla daleko ani před kamerou. Vyrůstala v Kolíně a divadelní prostředí znala od dětství. Její rodiče byli úzce spojeni s místní scénou a otec Eduard Světlík působil jako překladatel a spisovatel. Divadlo tak pro ni nebylo cizím světem, do kterého by vstupovala opatrně. Spíš přirozeným prostorem, kde se pohybovala odmala a kde mohla později rozvíjet vlastní talent.
Když se na začátku sedmdesátých let připravovalo natáčení filmu podle románu Stanislava Rudolfa, hledala se představitelka, která nebude jen hezkou tváří před kamerou. Režisér Josef Pinkava potřeboval dívku, která dokáže zahrát nejistotu, stud, vzdor i postupné hledání sebevědomí. Role Jitky Pažoutové nebyla jednoduchá. Měla nést příběh dívky, která čelí posměškům kvůli postavě a teprve přes sport nachází vlastní sílu.
Konkurz, který změnil celý život
O roli byl obrovský zájem. Na konkurz dorazily tisíce dívek z celé republiky a šestnáctiletá Markéta Světlíková mezi nimi dokázala zaujmout. Nebyla typickou křehkou filmovou dívkou své doby. Sportovala, věnovala se vybíjené i atletice a působila přirozeně, zdravě a civilně. Právě to bylo pro postavu Jitky zásadní.
Paradoxem zůstává, že ačkoli měla Světlíková k roli vhodnou fyzickou dispozici, kvůli filmové podobě postavy musela ještě několik kilogramů přibrat. Pro mladou sportovkyni to nebylo úplně samozřejmé, ale přijala to jako součást práce. Filmová Jitka měla být uvěřitelná, ne uhlazená podle představ dospělých o filmové hrdince.
Ve snímku se objevila vedle výrazných hereckých osobností, mezi nimiž nechyběli Míla Myslíková, Helena Růžičková, Lubomír Lipský, Ladislav Mrkvička, Jaromír Hanzlík nebo mladý Vítězslav Jandák. Film se natáčel mimo jiné ve Vizovicích a jeho atmosféru dotvářela hudba Angela Michajlova i písně, které dnes působí jako připomínka celé jedné éry.
Zajímavostí je také hlasová stránka filmu. O roli Jitky se ucházela i Libuše Šafránková, nakonec ale ve filmu zazněla jinak, než by možná diváci čekali. Hlasově se spojila s postavou štíhlé spolužačky Niny. Markéta Světlíková si naopak svou hlavní roli nejen zahrála, ale také sama namluvila, což u dětských a dospívajících představitelů nebývalo vždy samozřejmé.
Sláva přišla rychle, další velká role už ne
Metráček měl po uvedení mimořádný divácký ohlas. Příběh dívky, která se odmítla nechat zlomit posměchem, tehdy zasáhl publikum napříč generacemi. Markéta Světlíková působila před kamerou přirozeně a bez křeče. Nebyla stylizovanou hvězdičkou, ale obyčejnou dívkou, které divák věřil nejistotu i sílu.
Úspěch filmu jí přinesl popularitu i ocenění. Jako velmi mladá herečka se ocitla v situaci, kdy ji lidé poznávali na ulici a spojovali ji s rolí, která se rychle zapsala do československé filmové paměti. Jenže velká sláva neznamenala automaticky další velké filmové příležitosti.
Po Metráčku se před kamerou ještě objevovala, ale už spíše v menších rolích. Diváci ji mohli zahlédnout například v detektivce Holka na zabití, v komedii Parta hic, později také v titulech jako Čas sluhů nebo Čarodějky z předměstí. Šlo ale spíš o epizody a vedlejší postavy. Hlavní filmová dráha se po životní roli nerozběhla tak, jak by se u čerstvě objevené hvězdy mohlo čekat.
U Markéty Světlíkové to však nepůsobí jako prohra. Spíš jako přirozený odklon od prostředí, které jí nebylo nejbližší. Filmová kamera člověka zachytí, ale nenabídne mu přímý kontakt s publikem. Divadlo ano. A právě tam se její profesní cesta začala ubírat mnohem výrazněji.
Divadlo jí bylo bližší než kamera
Po studiu na pražské konzervatoři se Světlíková věnovala především divadlu. Působila v Hradci Králové, v Příbrami, vrátila se také do Kolína a později prošla i pražským Semaforem. Na jevišti našla to, co film nabídnout neumí. Bezprostřední reakci, živý kontakt a pocit, že se každé představení odehrává jinak.
Devadesátá léta pro ni znamenala další obrat. V Praze na Malé Straně založila Divadlo dětí, kde se propojila její herecká zkušenost s prací s mladší generací. Scéna sice později z ekonomických důvodů skončila, ale směr už byl jasný. Světlíková stále víc směřovala k pedagogice a dramatické výchově.
V roce 1997 absolvovala na DAMU obor výchovná dramatika. Tím se její životní práce posunula od vlastního hraní k předávání zkušeností. Učila na základní umělecké škole v Praze, působila na Gymnáziu Jana Keplera a na přelomu tisíciletí odjela také do Rumunska, kde vyučovala české krajany. Později zakotvila v Orlických horách a spojila své působení se školami v Ústí nad Orlicí a Litomyšli.
Její poslední filmovou stopou se stala komedie Dámě kord nesluší? z roku 1999. Poté se před kameru nevrátila. Pro někoho by to mohl být konec hereckého příběhu. U ní to byl spíš začátek jiné, tišší a možná podstatnější kapitoly.
Z filmové hrdinky pedagožkou
Markéta Světlíková si v pedagogice nenašla náhradní kariéru, ale skutečné naplnění. Dramatická výchova jí umožnila využít zkušenosti z jeviště i schopnost vést mladé lidi k projevu, citlivosti a práci s textem i tělem. Sama v minulosti naznačila, že mezi učením a režírováním nevnímá tak ostrou hranici. Obojí vyžaduje vedení, cit pro situaci a schopnost dostat z člověka to nejlepší.
Právě to je na jejím příběhu nejzajímavější. Pro diváky zůstala Jitkou, dívkou s pár kily navíc, která se naučila házet koulí a postavit se posměchu. Jenže skutečná Markéta Světlíková nezůstala zavřená v jedné filmové vzpomínce. Dokázala z ní vystoupit a vybudovat si život mimo svět, který by ji možná pořád nutil hrát tutéž roli dokola.
Dnes žije stranou velké mediální pozornosti. Kamery ani rozhovory nevyhledává a k Metráčku se už opakovaně vracet nechce. Je to pochopitelné. Jeden film může být krásnou vzpomínkou, ale neměl by člověku navždy určovat celý život.
Film zestárl, téma zůstalo
Metráček se dodnes vrací na televizní obrazovky a pořád má své publikum. Nejen kvůli nostalgii, ale i kvůli tématu, které neztratilo sílu. Dospívání, stud za vlastní tělo, krutost kolektivu a hledání místa mezi ostatními jsou věci, které se neztratily ani po více než padesáti letech. Jen se změnil jazyk, móda a společenský pohled na to, co je a není „normální“.
Dnešní divák může film vnímat jinak než publikum sedmdesátých let. Postava Jitky by dnes možná nepůsobila tak výjimečně kvůli vzhledu, ale její nejistota by byla pořád srozumitelná. Každá generace má totiž své vlastní metráčky. Jen se jim někdy říká jinak.
Markéta Světlíková po skončení natáčení přebytečná kila zase shodila a vrátila se k pohybu. Důležitější než proměna vzhledu je ale její profesní proměna. Z dívky, kterou si lidé pamatovali hlavně podle jedné filmové role, se stala žena, která velkou část života věnovala divadlu, výuce a práci s mladými lidmi.
