Článek
Právě proto se snažila ostatním vycházet vstříc. Nejčastěji se na ni obracel kolega Martin. Jednou potřeboval odvézt dítě k lékaři, jindy měl rodinnou oslavu a několikrát jí napsal jen s tím, že mu do plánů něco nečekaně přišlo. Lenka měla pocit, že když může pomoci, nemá důvod odmítat. „Říkala jsem si, že jednou budu něco potřebovat zase já. Nikdy jsem si nevedla seznam, kolikrát jsem za něj šla do práce. Brala jsem to jako normální kolegiální pomoc,“ vzpomíná. Jenže během půl roku těch případů přibylo tolik, že si toho začala všímat i její rodina. Několikrát kvůli výměně směny změnila vlastní plány a jednou dokonce zrušila víkendový výlet.
Prosby přicházely stále častěji
Martin už časem ani příliš nevysvětloval, proč potřebuje směnu vyměnit. Věděl, že Lenka obvykle souhlasí, a tak jí někdy napsal jen několik dní předem. Ona sice občas zaváhala, ale nakonec téměř pokaždé kývla. Nechtěla působit jako kolegyně, která druhým nepomůže, a navíc stále předpokládala, že mezi nimi funguje určitá nepsaná dohoda. Když jeden ustoupí dnes, druhý mu pomůže příště. „Byly situace, kdy se mi opravdu nechtělo. Měla jsem něco domluveného nebo jsem byla unavená, ale říkala jsem si, že když jde o rodinu nebo něco důležitého, nebudu mu dělat problémy,“ říká Lenka. Martin jí pokaždé poděkoval a několikrát dodal, že jí to samozřejmě někdy vrátí. Právě těmto slovům Lenka přikládala větší význam, než měla.
Poprvé potřebovala pomoc ona
Situace se obrátila ve chvíli, kdy Lenka potřebovala uvolnit jednu páteční odpolední směnu. Nešlo o dovolenou ani o výlet. Její maminka měla domluvené vyšetření v nemocnici a Lenka jí slíbila, že ji tam odveze a počká na ni. Nejdříve se podívala do rozpisu a zjistila, že Martin má ten den volno. Protože za něj v minulých měsících několikrát pracovala právě ona, vůbec nepochybovala o tom, koho požádá jako prvního. Napsala mu s několikadenním předstihem, vysvětlila situaci a nabídla, že si za něj vezme jiný den. Odpověď ale přišla velmi rychle. Martin napsal, že se mu to nehodí a směnu vzít nechce. Lenka se ještě jednou zeptala, zda už něco má, protože jinou možnost zatím nenašla. Tehdy jí odpověděl, že má volno, které si chce jednoduše užít, a že přece není jeho povinnost za někoho chodit do práce.
„Když jsem si tu zprávu přečetla, chvíli jsem jen koukala na telefon. Nešlo mi ani tak o tu jednu směnu. Došlo mi, že já jsem půl roku měnila svoje plány kvůli člověku, který nebyl ochotný udělat totéž ani jednou,“ popisuje Lenka. Nakonec jí pomohla jiná kolegyně, se kterou se domluvily během několika minut. Lenka odvezla maminku do nemocnice a celá věc by tím mohla skončit. Jenže o několik dní později se Martin ozval znovu. Potřeboval vyměnit sobotní směnu, protože dostal pozvání na narozeninovou oslavu.
Tentokrát už odpověděla jinak
Lenka dlouho přemýšlela, jestli mu připomene všechno, co pro něj během posledního půlroku udělala. Nakonec se rozhodla, že žádné dlouhé vysvětlování nepotřebuje. Napsala mu jednoduše, že už má na sobotu vlastní program a směnu za něj nevezme. Martin byl její odpovědí překvapený a několikrát se snažil zjistit, jestli by své plány přece jen nemohla změnit. „Poprvé jsem neměla potřebu hledat způsob, jak mu vyhovět. Pochopila jsem, že moje volno má stejnou hodnotu jako jeho. To, že jsem byla ochotná pomáhat, neznamená, že musím být automaticky k dispozici,“ říká.
Od té doby si Lenka nastavila jednoduché pravidlo. Když jí výměna směny skutečně nevadí, kolegovi pomůže. Pokud kvůli ní musí rušit vlastní plány nebo se jí do práce navíc jednoduše nechce, řekne ne. S Martinem dál normálně pracují, jejich vztah se ale změnil. Jeho prosby už nejsou tak časté a Lenka si konečně uvědomila, že problém nebyl v jedné odmítnuté směně. Mnohem víc ji zasáhlo zjištění, že něco, co považovala za vzájemnou kolegiální pomoc, fungovalo celou dobu jen jedním směrem. Někdy totiž člověk nepotřebuje velký konflikt, aby poznal, jak si ho druzí váží. Stačí jednou požádat o stejnou laskavost, kterou jim sám opakovaně poskytoval.
zdroje: zpracováno na základě skutečnosti
