Článek
Alena nastoupila do firmy krátce po škole. Zažila několik ředitelů, stěhování kanceláří, změnu majitele i přechod od papírových šanonů k počítačovým systémům. V padesáti sedmi letech byla jednou z těch zaměstnankyň, za kterými ostatní chodili, když něco nevěděli. Znala dodavatele, klienty i postupy, které nebyly nikde pořádně zapsané. Nikdy příliš neřešila kariérní postup a nepatřila ani mezi lidi, kteří by si pravidelně říkali o přidání. Byla zvyklá přijít ráno do práce, udělat svoji agendu a často zůstat déle, když bylo potřeba. Právě proto měla pocit, že si po třiceti letech může dovolit požádat o jednu věc. Chtěla pracovat šest hodin denně místo osmi. „Nechtěla jsem odcházet. Jen jsem už nechtěla každý den přijít domů večer úplně vyčerpaná. Myslela jsem, že po těch letech se normálně domluvíme,“ vysvětlovala později.
Jedna krátká schůzka změnila atmosféru v kanceláři
Na rozhovor se šéfem se připravovala několik dní. Dokonce si předem promyslela, jak by mohla svoji práci přerozdělit, co by stihla během kratší pracovní doby a které činnosti by mohla předat kolegyni. Nadřízený ji vyslechl bez větších emocí a řekl jí, že se nad tím musí zamyslet. Alena odcházela ze schůzky s pocitem, že její žádost není zamítnutá, jen bude potřeba najít vhodné řešení. Jenže během následujících dní si začala všímat drobných změn. Šéf po ní chtěl seznam všech úkolů, které během měsíce dělá. Potom se začal ptát, kde jsou uložené smlouvy, kdo má kontakty na jednotlivé dodavatele a jak přesně fungují některé interní postupy. Zpočátku tomu nepřikládala velkou váhu. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy se jí kolegyně mezi řečí zeptala, zda opravdu plánuje odejít. „Úplně jsem na ni koukala. Řekla jsem jí, že nikam odcházet nechci. Ona mi odpověděla, že se nahoře mluví o tom, že bude potřeba za mě někoho najít,“ vzpomínala Alena.
Najednou jí začaly dávat smysl i další věci. Do firmy chodili lidé, které předtím neznala, a jeden z nich čekal před kanceláří šéfa s životopisem v ruce. Kolegyni vedle ní nadřízený požádal, aby se začala učit část Aleniny agendy. Když se na to Alena přímo zeptala, dostala neurčitou odpověď, že firma musí být připravena na všechny možnosti. Tehdy poprvé pochopila, že její žádost o kratší pracovní dobu nebyla vnímána jako snaha zůstat ve firmě, ale téměř jako oznámení budoucího odchodu. „Nejhorší nebylo ani to, že hledali jiného člověka. Nejhorší bylo, že se mnou o tom nikdo nemluvil. Po třiceti letech jsem najednou měla pocit, jako bych byla problém, který je potřeba vyřešit,“ říkala.
Začala se dívat po práci sama
Alena původně vůbec neuvažovala o změně zaměstnavatele. Situace v kanceláři ji ale přiměla otevřít pracovní portály, jen aby zjistila, zda by vůbec měla nějakou možnost. Byla přesvědčená, že v jejím věku už o ni firmy stát nebudou. Překvapilo ji proto, když během několika týdnů dostala dvě pozvání k pohovoru. Menší společnost hledala zkušenou administrativní pracovnici právě na šestihodinový úvazek. Nabídka nebyla finančně výrazně lepší, ale pracovní doba odpovídala přesně tomu, o co žádala svého současného zaměstnavatele. Především ale během pohovoru slyšela větu, kterou už dlouho neslyšela. Její zkušenosti pro ně byly výhodou, nikoli překážkou. „Když mi zavolali, že mě chtějí, seděla jsem doma snad půl hodiny s telefonem v ruce. Třicet let jsem měla pocit, že odchod z firmy je skoro nepředstavitelný. Najednou jsem zjistila, že nepředstavitelný vůbec není,“ popisovala.
Náhrada nakonec nebyla potřeba tak, jak si šéf představoval
Když Alena oznámila, že skutečně podává výpověď, reakce nadřízeného ji překvapila. Tentokrát už se kratšímu úvazku nebránil. Naopak se jí zeptal, zda by nebyla ochotná zůstat a pracovat šest hodin denně, případně část týdne z domova. Firma mezitím zjistila, že člověk, kterého by za ni přijala, by potřeboval několik měsíců na zaučení a část její agendy nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak na první pohled vypadala. Jenže pro Alenu nabídka přišla pozdě. Nešlo už jen o dvě hodiny pracovní doby. Vadilo jí hlavně to, jak rychle se po desítkách let změnila z člověka, na kterého se firma spoléhala, na někoho, koho začala potichu nahrazovat.
Po třiceti letech tak odešla z firmy, ze které původně vůbec odejít nechtěla. Stačilo přitom málo. Kdyby se s ní nadřízený na začátku otevřeně bavil o možnostech a hledal společné řešení, pravděpodobně by tam pracovala dál. Místo toho jeho snaha připravit si náhradu způsobila přesně to, čeho se zřejmě obával. Alena dnes pracuje šest hodin denně v jiné společnosti a na své bývalé místo se už vracet nechce. „Chtěla jsem jen o dvě hodiny kratší pracovní dobu. Nakonec jsem kvůli způsobu, jakým se ke mně zachovali, změnila úplně celou práci. Asi jsem potřebovala zjistit, že třicet let v jedné firmě neznamená, že jí člověk musí dát i ty další,“ uzavírá.
zdroje: zpracováno na základě skutečné události
