Článek
Jednatřicetiletá Katherine Reinhartová z amerického Ohia má tři vlastní děti. Přesto se rozhodla podstoupit další dvě těhotenství, při kterých porodila děti jiným párům. Poprvé ji k úvahám o náhradním mateřství přivedla zkušenost blízké ženy, která řešila neplodnost. Katherine následně prošla výběrem přes agenturu, zdravotními kontrolami i psychologickým vyšetřením. První dítě pro jiný pár porodila v lednu 2024, druhé v listopadu 2025 a nyní zvažuje ještě třetí podobnou zkušenost.
Právě její příběh je zajímavý tím, jak snadno se kolem něj dají vytvořit dva naprosto opačné názory. Jeden říká, že jde o mimořádně velkorysé gesto ženy, která je ochotná téměř rok nést fyzickou a psychickou zátěž, aby někdo jiný získal vytoužené dítě. Druhý pohled okamžitě namítne, že za těhotenství dostala zaplaceno, takže o žádném čistém altruismu nemůže být řeč. Jenže právě tady možná vzniká první chyba celé debaty. Motivace člověka totiž nemusí být jen jedna. To, že někdo za určitou činnost dostane zaplaceno, ještě automaticky neznamená, že ji dělá pouze kvůli penězům.
V prvním případě měla Katherine podle zveřejněných informací sjednanou základní odměnu 35 tisíc dolarů, dalších sedm tisíc dolarů bylo navázáno na splnění stanovených podmínek a dostávala také pravidelný příspěvek na výdaje spojené s těhotenstvím. Součástí smlouvy byla například pravidla týkající se péče o zdraví nebo užívání doporučených vitaminů. To rozhodně není zanedbatelná částka. Stejně tak ale není zanedbatelné devět měsíců těhotenství, hormonální příprava, lékařské zákroky, porod a zdravotní rizika, která na sebe žena bere. Diskuse proto podle mého názoru nemá stát na poněkud naivní otázce, zda je náhradní matka anděl, nebo obchodnice. Podstatnější je, zda jsou nastavena taková pravidla, která chrání ji, budoucí rodiče a především dítě.
Nejcitlivější otázka neleží v penězích, ale v hranici mezi pomocí a obchodem
Katherine popisuje nejsilnější okamžiky úplně jinak než prostřednictvím peněz. Mluví o chvíli, kdy viděla nové rodiče poprvé s jejich dítětem, i o kontaktu, který s rodinami udržuje po porodu. U druhého páru šlo o ženu po částečné hysterektomii, která stále měla funkční vaječníky, takže dítě mohlo vzniknout z vajíčka budoucí matky a spermie jejího partnera. Z jejího vyprávění tedy nevychází obraz ženy, která by hledala nejsnazší cestu k penězům. Naopak. Jestli existují výrazně jednodušší způsoby výdělku než IVF, těhotenství a porod, pak je náhradní mateřství bezpochyby jedním z nich.
Současně ale není dobré romantizovat ho do podoby bezmezné lidské dobroty. Jakmile se do procesu vloží vysoké částky, agentury, smlouvy a konkrétní požadavky objednávajícího páru, vzniká velmi citlivá hranice. Do jaké míry smí budoucí rodiče rozhodovat o životosprávě těhotné ženy? Co když se objeví zdravotní komplikace? Co když se názory obou stran během těhotenství rozejdou? Co pokud prenatální vyšetření ukáže vážné postižení dítěte? A co se stane, pokud žena po porodu zjistí, že emocionální odloučení nezvládá tak snadno, jak očekávala?
Právě takové otázky dokazují, proč nestačí říci, že všechno vyřeší smlouva. Těhotenství není pronájem bytu ani objednávka služby s předem přesně definovaným výsledkem. Je to biologický proces, ve kterém mohou během několika měsíců nastat situace, které při podpisu žádného dokumentu nikdo nedokáže předvídat.
Česká realita je úplně jiná než ta americká
Příběh z Ohia je zajímavý také proto, že vedle něj české prostředí působí téměř jako právní provizorium. Náhradní mateřství u nás není výslovně zakázané, současně ale neexistuje komplexní právní úprava, která by jasně stanovila práva všech zúčastněných. Oficiální státní portál uvádí, že dohoda o předání dítěte není právně vymahatelná a matkou dítěte je podle českého práva žena, která jej porodila. Předání rodičovství se proto následně řeší prostřednictvím dalších právních kroků, například osvojení. Zároveň české právo nepřipouští odměnu za samotné předání dítěte.
A právě česká situace podle mě ukazuje největší paradox celé věci. Náhradní mateřství fakticky existuje. Lidé ho využívají. Medicína ho umožňuje. Jen právní systém kolem něj dlouhodobě našlapuje po špičkách. Výsledkem není svět bez náhradního mateřství, nýbrž prostředí, kde mohou být někteří lidé méně chráněni, než kdyby existovala jasná pravidla.
Debata proto nemusí být postavena pouze jako volba mezi úplným zákazem a volným trhem. Existuje také třetí cesta, tedy velmi přísná regulace. Povinné psychologické posouzení, nezávislé právní zastoupení obou stran, zdravotní kritéria, jasné vymezení úhrady nákladů, pravidla pro krizové situace a především ochrana dítěte. Právě příběh Katherine ukazuje, že v některých amerických státech může být proces výrazně formalizovanější, včetně psychologického vyšetření, smluv a zdravotního screeningu ještě před samotným těhotenstvím.
Odmítnout peníze z debaty nejde. Stejně tak ale nejde ignorovat lidskou stránku
Je snadné říci, že žena dostala desítky tisíc dolarů, a proto její tvrzení o pomoci druhým nemůže být upřímné. Takový závěr je ale příliš jednoduchý. Stejně nepřesvědčivé by bylo tvrdit, že peníze nehrají žádnou roli. Hrají. A právě proto musí být součástí veřejné debaty.
Rozhodující je něco jiného. Zda žena vstupuje do procesu dobrovolně, informovaně a bez finančního či sociálního nátlaku. Zda zná zdravotní a psychická rizika. Zda má možnost některé podmínky odmítnout. Zda nejsou budoucí rodiče v situaci, kdy si za peníze fakticky kupují kontrolu nad tělem jiné ženy. A zda systém chrání dítě nezávisle na tom, kdo zaplatil, kdo poskytl vajíčko a kdo dítě devět měsíců nosil.
Katherine může skutečně vnímat náhradní mateřství především jako pomoc. To, že za tuto pomoc dostala vysokou finanční kompenzaci, její pocity automaticky nevyvrací. Mnohem důležitější je, zda společnost dokáže nastavit hranici, za kterou se z dobrovolné pomoci nestává obchod využívající zoufalství jedné strany a ekonomickou situaci strany druhé.
A právě v tom je celý příběh podstatnější než samotná částka na smlouvě. Náhradní mateřství není téma, které lze rozdělit na dobré a špatné lidi. Střetává se v něm touha po dítěti, reprodukční medicína, právo ženy rozhodovat o svém těle, peníze, zdravotní rizika i práva dítěte. Čím déle budeme předstírat, že stačí vyslovit jednoduché ano nebo ne, tím déle bude skutečný život o několik kroků před zákony.
Zdroje:
