Článek
Pro děti vyrůstající od šedesátých do devadesátých let měl večer často podobný scénář. Venku se dohrála poslední hra, doma už čekala televize a několik minut před spaním patřilo pohádce. V době bez internetu, streamovacích služeb a desítek dětských kanálů měl krátký pořad mimořádnou sílu. Postavička chlapce v papírové čepici postupně začala znamenat jediné. Den končí a přichází chvíle pro pohádku.
Malý kluk v papírové čepici se objevil už v roce 1965
Pravidelné vysílání Večerníčku začalo 2. ledna 1965 pohádkou Kluk a kometa. Ještě o dva roky dříve vysílala Československá televize nedělní Stříbrné zrcátko, které lze považovat za jednoho z předchůdců pozdějšího formátu. Slavná znělka vznikla během léta roku 1965. Postavičku nakreslil Radek Pilař, režie se ujal Václav Bedřich a hudbu složil Ladislav Simon. Pozdravy na začátku a konci namluvil tehdy šestiletý Michal Citavý. První večerníčky přitom nebyly převážně kreslené. Klasická animovaná tvorba začala výrazněji nastupovat až později a právě z ní vzešla řada postav, které české děti znají dodnes.
Křemílek s Vochomůrkou přinesli klid, Rákosníček pravý opak
Pohádky z mechu a kapradí se na obrazovkách objevily v roce 1968. Dva skřítci z pařezové chaloupky dostali podobu od Zdeňka Smetany, příběhy vycházely z díla Václava Čtvrtka a nezaměnitelný hlas jim propůjčila Jiřina Bohdalová. Křemílek a Vochomůrka žili ve světě drobných starostí, přátelství a problémů, které se nakonec vždy nějak vyřešily. O několik let později vytvořil Smetana dalšího nezapomenutelného skřítka. Rákosníček z rybníku Brčálníku byl mnohem neposednější. Neustále něco vymýšlel, často jednal rychleji, než přemýšlel, a právě jeho nedokonalost byla dětem blízká. Také jeho příběhy doprovázel hlas Jiřiny Bohdalové.
Maxipes Fík a králíci z klobouku nabídli úplně jiný humor
Rok 1976 přinesl Maxipsa Fíka, obrovského mluvícího psa, který se svou kamarádkou Ájou zažíval dobrodružství doma i daleko ve světě. Scénář vytvořil Rudolf Čechura, výtvarnou podobu Jiří Šalamoun, seriál režíroval Václav Bedřich, hudbu složil Petr Skoumal a Fíka namluvil Josef Dvořák. O tři roky později přišli Bob a Bobek. Dva králíci žijící v kouzelníkově klobouku fungovali hlavně díky rozdílným povahám. Bob byl obvykle rozvážnější, zatímco Bobek se nechával snadno strhnout novými nápady. Za seriálem stáli Václav Bedřich a Vladimír Jiránek. Jejich popularita přerostla dětské vysílání a oba králíci se později stali také maskoty hokejového mistrovství světa pořádaného v Česku v letech 2015 a 2024.
Krteček nepotřeboval dlouhé věty, aby mu rozuměl celý svět
Zvláštní místo mezi českými kreslenými hrdiny získal Krteček Zdeňka Milera. První film Jak krtek ke kalhotkám přišel vznikl už v roce 1957 a právě v něm se ještě běžně mluvilo. V dalších příbězích se malý hrdina vyjadřoval hlavně smíchem, pláčem, údivem a několika jednoduchými zvuky. Ukázalo se to jako mimořádně šťastné řešení, protože příběhy nepotřebovaly klasický překlad a mohly snadno cestovat do zahraničí. Krtek se stal jednou z nejznámějších českých animovaných postav a jeho plyšová podoba se díky americkému astronautovi Andrewu Feustelovi dostala dokonce do vesmíru.
Staré Večerníčky přežily dobu, ve které vznikly
Televize se od šedesátých let změnila k nepoznání, ale Křemílek, Vochomůrka, Rákosníček, Maxipes Fík, Bob, Bobek nebo Krteček z českého prostředí nezmizeli. Fungují i bez rychlého střihu a moderních efektů. Mají snadno rozpoznatelnou kresbu, výrazné charaktery, známé hlasy a jednoduché příběhy, které dítě pochopí během několika minut. Některé klasické seriály Česká televize stále vrací do programu, takže je dnes mohou sledovat i děti lidí, kteří před nimi kdysi sami sedávali před spaním. Večerníček tak zůstal nejen televizním pořadem, ale také jednou z velmi konkrétních vzpomínek na české dětství.
