Článek
Edith Eva Egerová se narodila 29. září 1927 v Košicích do židovské rodiny jako nejmladší ze tří dcer. Od mládí se věnovala baletu a gymnastice a její schopnosti ji dostaly až do maďarského olympijského týmu. Sportovní budoucnost ale skončila dříve, než mohla skutečně začít. V roce 1942 byla kvůli protižidovským opatřením z týmu vyloučena. O dva roky později už šlo o mnohem víc než o zmařenou kariéru. Edith se společně s rodiči a sestrou Magdou ocitla v košickém ghettu a v květnu 1944 následovala deportace do Osvětimi.
Starší sestra Klára byla v té době v Budapešti a válku přežila v úkrytu. Cesta do vyhlazovacího tábora probíhala v přeplněném dobytčím vagonu. Edith později často vzpomínala na slova své matky, která jí během cesty předala myšlenku, k níž se vracela celý život: Člověku mohou vzít téměř všechno, ne však to, co si uchová ve vlastní mysli. Po příjezdu rodinu rozdělili. Edith se držela matky a chtěla zůstat s ní, ale Josef Mengele ji při selekci poslal mezi mladší vězně. Rodiče už nikdy neviděla. Oba byli zavražděni v plynové komoře. Mengele chtěl, aby před ním tančila.
Setkání s Mengelem ji změnilo život
Ještě během prvního večera v Osvětimi přišel do baráku Mengele a hledal mezi nově příchozími talentované vězně. Když zjistil, že Edith umí tančit, přikázal jí vystoupit. Mladá dívka, která právě přišla o rodinu a ocitla se na místě, kde rozhodnutí dozorců znamenalo život nebo smrt, musela před jedním z nejznámějších nacistických lékařů tančit. Ve své mysli se snažila nevnímat tábor a představovala si, že stojí na jevišti budapešťské opery. Za tanec dostala chléb, o který se rozdělila s dalšími vězenkyněmi.
Každý den jsme si mohli vybrat, zda budeme věnovat pozornost tomu, co jsme ztratili, nebo tomu, co nám ještě zbylo.
Právě schopnost na chvíli uniknout v myšlenkách jinam se pro ni stala jedním ze způsobů, jak krajní podmínky zvládat. Ale utrpení neskončilo. Společně s Magdou prošla nucenou prací a dalšími tábory. S blížícím se koncem války musely sestry absolvovat také jeden z pochodů smrti, při nichž nacisté přesouvali vyčerpané vězně před postupujícími spojeneckými armádami. Edith byla těžce nemocná a fyzicky na hranici sil. V květnu 1945 byla osvobozena v Gunskirchenu v Rakousku. Podle jejího životopisu si americký voják všiml nepatrného pohybu její ruky mezi těly a přivolal pomoc. Byla naživu, ale válka v její mysli ještě dlouho neskončila. Vlastní zkušenost proměnila v pomoc druhým.
Po válce se Edith znovu setkala se sestrou Klárou a začala budovat život, který jí nacisté téměř vzali. Provdala se za Bélu Egera a později se rodina přestěhovala do Spojených států. Začátky nebyly snadné. Edith neuměla anglicky a pracovala mimo jiné v továrně. Vzpomínky na válku se však vracely a dlouho o svých zkušenostech téměř nemluvila. Postupně se začala věnovat psychologii. Vystudovala ji na Texaské univerzitě v El Pasu a následně pracovala jako klinická psycholožka s lidmi, kteří zažili těžká traumata. K nim se po desetiletích vrátila také osobně.
Vyrovnávání se s minulostí pak promítla do své práce i knih, mezi nimiž se celosvětově prosadila zejména autobiografická kniha Máme na vybranou. Její životní příběh se tím uzavřel nezvykle silným způsobem. Dívka, která v šestnácti letech tančila před Mengelem, se stala uznávanou odbornicí na trauma a desítky let pomáhala ostatním hledat cestu z jejich vlastních bolestivých zkušeností. Edith Egerová zemřela 27. dubna 2026 ve věku 98 let. Její knihy a práce s lidmi zůstaly svědectvím o tom, že přežitím samotným boj s minulostí často nekončí.
Zdroje:
