Článek
V červenci 2026 byla neobvykle zbarvená samička pozorována v Kříších u Břas na Rokycansku. Místo známé lesnatou krajinou jí nabízí prostředí, které perleťovci vyhledávají nejčastěji. Když motýl rozevře křídla, nepůsobí jako typický oranžový perleťovec. Jejich svrchní strana má tmavý šedozelený až olivový odstín, místy s bronzovým nádechem, přes který vystupuje výrazná černá kresba. Člověk, který podobnou barevnou formu nezná, ji snadno považuje za jiný druh nebo za návštěvníka z jižnější části Evropy. Ve skutečnosti jde stále o perleťovce stříbropáska, latinsky Argynnis paphia, pouze o jeho vzácnou samičí formu nazývanou valesina. Právě tím je tento nález tak zajímavý. Samotný druh není v České republice výjimečný a v lesnatých oblastech se s ním lze setkat od nížin až po horské polohy. Neobvyklé je zbarvení konkrétní samičky. V běžné české populaci výrazně převažují samice s oranžovohnědými křídly, zatímco tmavá forma se objevuje jen ojediněle. V jižnějších a teplejších částech evropského areálu může být její zastoupení podstatně vyšší.
Perleťovec patří k největším českým denním motýlům
Perleťovec stříbropásek je nápadný už svou velikostí a rychlým, elegantním letem. Délka jeho předního křídla dosahuje přibližně 32 až 38 milimetrů. Na louce nebo lesní cestě proto nepůsobí nenápadně, zvlášť když se zastaví na květu a rozevře oranžová křídla posetá tmavými skvrnami a proužky. Samci bývají světlejší a na předních křídlech mají podélné voničkové pruhy. Ty souvisejí s uvolňováním pachových látek při námluvách. Samice jsou zpravidla o něco tmavší a jejich kresba působí výrazněji. U formy valesina však původní oranžový podklad téměř mizí a nahrazuje jej šedozelená nebo bronzově zelená barva. Spodní strana zadních křídel nese světlé perleťové pásy, podle kterých druh získal české jméno. Areál jeho výskytu je velmi rozsáhlý. Táhne se od Velké Británie přes Evropu a mírnou část Asie až hluboko na východ kontinentu. V české krajině mu vyhovují okraje listnatých a smíšených lesů, světlé lesní cesty, mýtiny, louky, říční nivy a místa, kde se střídá slunce se stínem. Právě tato pestrá mozaika je pro něj důležitější než souvislý tmavý les. Při určování může tmavá samička připomínat perleťovce červeného, který má rovněž zelenavé tóny a patří mezi podobné velké druhy. Rozhodují proto detaily kresby, odstín spodní strany křídel i místo nálezu. Pro běžného výletníka je nejjednodušší pořídit několik ostrých fotografií z horní i spodní strany, pokud motýl dovolí změnit úhel pohledu. Zelenavá samička přitom není nemocná, vybledlá ani poškozená. Její tmavé zbarvení je plnohodnotnou přirozenou formou stejného druhu a motýl se může pářit s běžně zbarvenými jedinci.
Valesina není nový druh ani změna způsobená jediným horkým létem
Neobvyklá samička se nestane zelenou proto, že několik dní panují vysoké teploty. Forma valesina je dědičně podmíněná barevná odchylka, jejíž projev je omezen na samice. Zbarvení tedy vzniká během vývoje motýla a není okamžitou reakcí dospělého jedince na počasí. Teplé léto však může ovlivnit aktivitu motýlů, dobu jejich letu i šanci, že je lidé spatří na květech. Současně platí, že tmavá samičí forma bývá častější v některých jižních oblastech Evropy, zatímco ve střední Evropě zůstává vzácná. Přímé spojení jednoho konkrétního nálezu s proměnou klimatu by proto bylo příliš jednoduché. Dlouhodobé oteplování může měnit podmínky pro hmyz, posouvat dobu výskytu a ovlivňovat rozšíření druhů i jednotlivých forem, ale každý nález má také místní příčiny. Rozhoduje stav lesa, dostatek potravy, přítomnost živných rostlin a návaznost vhodných stanovišť. Šedozelená křídla navíc v lesním šeru dobře splývají s mechem, listím a kůrou stromů. Takové zbarvení může samičku činit méně nápadnou ve chvíli, kdy odpočívá nebo hledá místo k nakladení vajíček. Není však důvod z ní dělat zcela odlišně žijícího motýla. Za potravou vyletuje na osluněná místa stejně jako běžně zbarvení jedinci.
Její život začíná na kůře stromu poblíž violek
Životní cyklus perleťovce stříbropáska je překvapivý tím, že samice neklade vajíčka přímo na rostlinu, kterou budou housenky později požírat. Jednotlivá vajíčka umísťuje na kůru stromů, obvykle ve výšce přibližně půl metru až jeden a půl metru nad zemí. V blízkosti však musí růst violky, protože právě ty představují hlavní potravu housenek. Patří mezi ně například violka Rivinova, violka lesní, violka srstnatá nebo violka vonná. Housenka se líhne ještě na podzim, pozře prázdnou vaječnou schránku a téměř okamžitě se ukryje k přezimování. Krmit se začíná až po zimě. Během jara střídá přijímání potravy se sluněním na suchém listí a později se dokáže pohybovat mezi jednotlivými trsy violek. Dospělí motýli se objevují přibližně od poloviny června do září a druh má jednu generaci za rok. Samci při hledání partnerky pravidelně prolétávají podél cest, pasek a lesních okrajů. Jakmile samici zahlédnou, začnou ji pronásledovat. Páření potom probíhá na keřích nebo ve větvích stromů. Oplozené samice jsou pohyblivé a mohou se přesouvat i do vzdálenějších lokalit, kde hledají vhodné podmínky pro další generaci.
Největší šance přichází na okrajích lesních cest
Kdo by chtěl tmavou valesinu spatřit, měl by se v období vrcholného léta zaměřit na lesní světliny, mýtiny a široké cesty lemované kvetoucími rostlinami. Uvnitř zastíněného porostu se díky svému zbarvení snadno ztratí, za nektarem však vyletuje na slunnější místa. Perleťovci často navštěvují květy ostružiníků, bodláků, pcháčů nebo sadce konopáče. Živí se také medovicí mšic. Za příznivého počasí lze na bohatě kvetoucím místě pozorovat několik jedinců najednou, někdy i větší skupinu. Nejlépe jsou vidět během teplé části dne, kdy aktivně přelétávají mezi květy. Tmavá samička přitom nemusí být na první pohled nápadnější než oranžoví motýli kolem ní. Její odstín se mění podle světla a při rychlém letu může působit téměř hnědě. Teprve když usedne a rozevře křídla, vynikne zelenavý nebo bronzový nádech. Při pozorování je vhodné zachovat odstup, motýla nechytat a nesnažit se jej přemisťovat kvůli fotografii. Cennější je snímek pořízený v přirozeném prostředí spolu se zaznamenáním data a místa. U takto vzácné formy může dobře doložené pozorování pomoci zpřesnit představu o jejím skutečném výskytu v české krajině. Vyplatí se také vracet na stejné místo opakovaně, protože aktivita motýlů se mění podle slunce, větru, teploty i množství rozkvetlých rostlin.
Běžný druh může zmizet, když les přijde o světlo a květy
Perleťovec stříbropásek není v České republice hodnocen jako ohrožený druh, přesto ani jeho přítomnost nelze považovat za samozřejmost. Z některých intenzivně obhospodařovaných nížinných oblastí v minulých desetiletích ustoupil nebo se stal vzácnějším. Problémem jsou husté stejnověké porosty, rozsáhlé smrkové monokultury a zarůstání květnatých lesních lemů, luk a světlin. Motýl potřebuje prostředí, kde vedle sebe najde stinná místa pro vývoj, violky pro housenky a dostatek kvetoucích rostlin pro dospělce. Pokud lesní cesty zarostou, mýtiny zmizí a okraje lesa se promění v souvislou stěnu stromů, ztrácí potravu i prostor k pohybu. Pozorování samičky valesina je proto více než jen setkáním s neobvyklou barevnou raritou. Upozorňuje také na hodnotu pestré lesní krajiny, kterou netvoří pouze stromy, ale i světliny, louky, keře, bylinné patro a vlhčí okraje cest. Právě na takových místech lze během léta spatřit perleťovce v plné kráse. Oranžové jedince poměrně běžně, šedozelenou samičku jen tehdy, když se sejdou vhodné podmínky, pozorné oči a pořádná dávka štěstí.
zdroje:
