Článek
Když jsem v roce 2013 nastoupil na střední školu, učitelka nám v první hodině dějepisu přinesla ukázat výtisk jedné staré (z období před rokem 1989) učebnice, kterou dle svých slov zachránila před likvidací. To proto, že hned na úvod, ještě předtím než jsme začali vůbec probírat pravěk, cítila povinnost demonstrovat nám nafoukanost komunistického režimu. Na úvodní stránce byl v půlkruhu znázorněn jakýsi graf vývoje planety Země. Prvohory, druhohory, …, středověk, …, komunismus. Konec. Zde půlkruh končil, další místo na stránce nebylo a sdělení bylo jasné: komunismus je poslední a konečnou etapou planety i lidstva jako takového. Nic jiného a lepšího nepřijde.
Přišlo, ale to asi netřeba rozebírat.
V poslední době si uvědomuji, že dnes se vlastně v aroganci moc nelišíme od tehdejších komunistů, autorů oné učebnice. Včetně toho, že ve své aroganci přehlížíme jak možná blízko je konec režimu, ve kterým žijeme, a který považujeme slovy Winstona Churchilla „za nejhorší možnou formu vlády, s výjimkou všech ostatních.“ Říci natvrdo, že všeobecné volební právo všech občanů nad 18 let by mělo být zrušeno/upraveno je sice dnes v tabu, ale i přesto už není kontroverzní myslet si, že věkový limit by se měl posunout tím či oním směrem, že by měli právo volby jen lidé, kteří vydělávají a odvádí daně, pouze muži nebo pouze vzdělaní atd. onu větu tedy říkáme, jen hezčím způsobem.
V Evropě zuří válka a po válce a někdy ještě během ní, jak známo, se režimy hroutí nebo reformují. Možná bychom se jako společnost měli zamyslet a připravit na to, co přijde potom. Co přijde po všeobecném volebním právu všech občanů nad 18 let, které nám dnes a denně ukazuje všechny své slabiny a náchylnost k hybridním útokům v takové míře, že nemůže přežít? Boj probíhá zdánlivě mezi autoritáři, či přímo totalitáři, na straně jedné a „demokraty“, tedy lidmi toužící zachovat status quo. Jenže je to vůbec reálné? Může dlouhodobě fungovat režim, na jehož fungování mají zcela stejný vliv vysokoškolský profesor a dělník ze stavby?
Dnešní doba prokazuje, že nikoliv. Současný systém totiž předpokládá, že lidé poznají, co je pro ně dobré a podle toho se budou rozhodovat ve volbách. Že levice i pravice před volbami předstoupí před voliče s realistickými sliby a voliči se rozhodnou, které variantě dají přednost. Takový systém je ale v jádru úplně stejně chybný jako byl komunismus: ignoruje totiž základní lidské vlastnosti. Narušit ho totiž může kdokoliv, kdo slíbí věci, které nedokáže splnit a lidé mu uvěří.
Voliči převážně dnešní parlamentní opozice by tak měli začít vést debatu o tom, čím chtějí dnešní systém nahradit oni. Protože boj o status quo, o přežití současného režimu, byl prohrán ještě dřív než režim vznikl. A pokud tuto debatu nedokážou vést a shodnout se na výsledku, pak by se měli připravit na porážku. Ne ve volbách, ale v životě. Protože hodnoty, které vyznávají, jsou neslučitelné s hodnotami, které vyznává ta druhá strana.
