Článek
Když se nám narodil první syn, bylo mi pětadvacet. Manžel pracoval jako řidič a já měla místo v kanceláři malé firmy. Nešlo o kariéru snů, ale bavilo mě to. Jenže pak přišlo druhé dítě a my začali počítat. Školka by nás vyšla na víc, než kolik bych si vydělala. Když jsme zaplatili nájem, energie a jídlo, nezbývalo skoro nic. Řekli jsme si, že bude rozumnější, když zůstanu doma. Na pár let. Než děti povyrostou.
Roky, které zmizely
Jenže pár let se protáhlo. Nejmladší měl zdravotní problémy, často jsme běhali po doktorech. Do toho manžel měnil práci a já měla pocit, že rodinu držím pohromadě aspoň tím, že všechno ostatní funguje. Vařila jsem, uklízela, šila karnevalové kostýmy, seděla nad úkoly. Byla jsem pořád v jednom kole.
Občas mi někdo řekl, že se mám dobře, že jsem doma. Jenže doma neznamená bez práce. Znamená to být k dispozici pořád. A hlavně znamená být finančně závislá. To jsem si tehdy nepřipouštěla. Říkala jsem si, že jsme přece tým.
Návrat, který nepřišel
Když bylo dětem deset a dvanáct, chtěla jsem se vrátit do práce. Jenže mezitím se všechno změnilo. Firma, kde jsem pracovala, už neexistovala. V inzerátech chtěli mladší, flexibilní, s praxí v nových programech. Já měla desetiletou pauzu. Vzala jsem pár brigád. Úklidy, výpomoc v obchodě, sezonní práci ve skladu.
Bylo to nárazové a špatně placené. Do toho přišla péče o rodiče. Nejprve tchyně, pak moje maminka. Zase jsem byla ta, kdo zůstal doma, protože manžel měl stabilní příjem a někdo se o ně postarat musel. Tehdy mi poprvé problesklo hlavou, co to asi udělá s mým důchodem. Ale odsunula jsem to. Bylo důležitější zvládnout přítomnost.
Když přišel výměr
Do důchodu jsem šla před dvěma lety. Nečekala jsem zázraky, ale když mi přišel výměr, sedla jsem si ke stolu a jen zírala. Částka byla nižší, než jsem si dokázala představit. Tolik let práce, i když ne vždy oficiálně započítané, a výsledek sotva pokryl nájem. Manžel zemřel krátce předtím. Zůstala jsem sama v bytě, který jsme si celý život pronajímali.
Nájem se mezitím zvedl skoro dvojnásobně. Zaplatím bydlení, energie, léky na tlak a klouby, a zůstane mi pár tisíc na jídlo. Když se pokazí pračka, je to problém na měsíce. Nejhorší je ten pocit, že jsem něco zanedbala. Že jsem měla víc myslet na sebe. Jenže jak to udělat, když řešíte, jestli bude na kroužky, na zimní bundy, na nové boty?
Tichá lítost
Neříkám, že bych děti nemilovala nebo že bych ten čas chtěla vzít zpátky. Když se ohlédnu, byly to krásné roky. Ale zároveň cítím křivdu. Systém počítá jen to, co je na papíře. Nevidí probdělé noci, odříkání ani to, že jsem držela rodinu pohromadě. Dnes si dávám pozor na každou slevu v obchodě. Maso kupuju jen když je v akci. O dovolené si nechám zdát. Když jdou kamarádky na kávu, někdy odmítnu, protože počítám, jestli si to můžu dovolit.
Děti mi občas chtějí pomoct, ale nechci být přítěž. Mají vlastní rodiny, hypotéky, starosti. Říkám jim, že to zvládám. Nějak. Jen jsem si ten závěr života představovala jinak. Možná kdyby tehdy existovala dostupnější školka. Možná kdybych měla víc odvahy prosadit se. Možná kdybych víc myslela na budoucnost než na to, aby bylo uvařeno a uklizeno. Jenže člověk se rozhoduje podle situace, ve které právě stojí.
Dnes už s tím nic neudělám. Můžu jen doufat, že moje dcera jednou nebude stát před stejnou volbou. Že nebude muset vybírat mezi péčí o rodinu a vlastní jistotou. Je mi sedmdesát. A místo klidného stáří počítám drobné.
Zdroj: Marie H., Plzeň
