Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že v sedmašedesáti budeme balit celý život do krabic. Chalupu jsme měli třicet let. Každé léto jsme tam natírali plot, sekali trávu a říkali si, že jednou si tam budeme užívat důchod. Jenže když ten důchod přišel, najednou nás to táhlo jinam.
Manžel jednou u snídaně prohodil, že bychom se mohli podívat na byty u moře. Ne jako turisté, ale vážně. Usmála jsem se, protože jsem si myslela, že žertuje. Jenže on už měl otevřený notebook a ukazoval mi nabídky z Řecka. Malé byty, pár minut od pláže, ceny kolem milionu a půl.
Chalupa už nebyla radost
Začali jsme o tom mluvit čím dál častěji. Chalupa nás poslední roky spíš vyčerpávala. Každou zimu jsme řešili zamrzlé trubky, vlhké zdi, opravy střechy. Místo odpočinku to byl další závazek. A garáž ve městě? Tu jsme drželi spíš ze zvyku než z potřeby.
Děti už mají svoje životy. Vnoučata přijedou dvakrát do roka. Najednou nám došlo, že všechno držíme hlavně proto, že se to tak má. Že se od nás čeká, že budeme trávit důchod mezi zahrádkou a televizí. Jenže my jsme si to tak úplně nepředstavovali.
Prodej bez velkých řečí
Garáž se prodala rychle. O chalupu byl také zájem, i když jsme si mysleli, že to bude trvat měsíce. Když jsme pak seděli u notáře a podepisovali smlouvu, měla jsem zvláštní pocit. Jako bych zavírala jednu kapitolu, kterou jsme psali většinu života.
Na účtu se nám najednou objevila částka, kterou jsme nikdy předtím neviděli pohromadě. Nebylo to jmění, ale stačilo to. Byt v Řecku vyšel na zhruba 1,5 milionu korun. Malý, dvě místnosti a balkon s výhledem na moře. Nic luxusního, ale světlo, vzduch a klid.
První týdny u moře
Když jsme tam přijeli poprvé jako majitelé, ne jako turisté, byla jsem nervózní. Co když jsme udělali chybu? Co když si nezvykneme? Jenže ráno jsem otevřela okno, ucítila slaný vzduch a slyšela šumění vln. A poprvé po dlouhé době jsem neměla pocit, že musím něco opravovat nebo řešit.
Život tam plyne jinak. Do obchodu chodíme pěšky, na kávu si sedneme na náměstí. Nikdo nikam nespěchá. Důchod máme pořád stejný jako doma, jen výdaje jsou jiné. Neplatíme už energie za velký dům ani benzín na cesty na chalupu.
Ne všechno je pohádka
Samozřejmě to není jen romantika. Úřady jsou pomalé, papírování složité. Občas si připadáme ztracení v jazyce, kterému úplně nerozumíme. A někdy se mi zasteskne po českém podzimu, po lese, který voní houbami.
Děti nám ze začátku vyčítaly, že jsme všechno prodali. Že už nemáme kam se vrátit. Jenže my jsme neutekli. Jen jsme si vybrali jiný způsob, jak zestárnout. Místo toho, abychom čekali, až nám zdraví definitivně přestane sloužit, chtěli jsme ještě pár let žít podle sebe.
Co bude dál, nevíme
Nevíme, jestli tady zůstaneme napořád. Možná se jednou vrátíme. Možná byt prodáme a půjdeme zase jinam. Ale teď, když večer sedíme na balkoně a díváme se, jak slunce zapadá nad mořem, máme pocit, že jsme si splnili něco, co jsme dlouho odkládali.
Celý život jsme byli zodpovědní. Pracovali jsme, spláceli, starali se. Teď jsme si dovolili trochu riskovat. A zatím toho nelitujeme. Možná jsme přišli o kus jistoty. Ale získali jsme čas. A ten je v našem věku cennější než garáž nebo chalupa.
Zdroj: Marie a Karel N., Zlín
