Článek
Hřbitov v americkém Iowa City nepůsobil na první pohled nijak výjimečně. Byl tichý, nenápadný, podobný mnoha dalším místům posledního odpočinku. Přesto ho lidé se zájmem o záhady a spiritualitu dobře znali. Právě tady totiž stála socha, která si časem vysloužila jméno Černý anděl. Už při letmém pohledu bylo jasné, že se liší od ostatních andělských postav rozesetých mezi hroby. Nepůsobila útěšně ani povzneseně. Křídla měla svěšená, hlavu skloněnou a pohledem mířila dolů k zemi, nikoli k nebi, jak bývalo u podobných soch zvykem. Vyzařovala tichý smutek.
Sochu si nechala zhotovit česká rodačka Terezie Doležalová, která se v roce 1877 přestěhovala do Iowa City spolu se svým manželem a synem Eduardem. Nový život v Americe ale rodině přinesl i bolestnou ztrátu. Jejich jediný syn zemřel v pouhých sedmnácti letech na meningitidu. Právě jemu Terezie nechala na hřbitově vytvořit památník, který byl na místní poměry neobvyklý. Nešlo o klasický náhrobek, ale o sochu pařezu se zaseknutou sekerou jako silný symbol náhle přerušeného života a konce, který přišel příliš brzy.
Symbol bolesti a začátku nového života
Později se Terezie rozhodla pro další velkou životní změnu. Přestěhovala se a znovu se provdala, tentokrát za Josepha Pichu. Ani toto manželství ale nemělo dlouhého trvání a po krátké době se rozpadlo. Krátce nato vstoupil do jejího života zámožný rancher z Oregonu Nicholas Feldevert. Spojovalo je víc než jen nové okouzlení. Oba měli za sebou nevydařená manželství a bolestnou ztrátu dětí, které hluboce poznamenala jejich životy.
V roce 1897 se Terezie za Nicholase provdala a po jeho boku prožila klidnější období. Když Nicholas v roce 1911 zemřel, zanechal své ženě značné jmění. Terezie se rozhodla uctít jeho památku velkolepým způsobem. Oslovila proto sochaře Maria Korbela, umělce s českými kořeny, kterému zadala vytvoření bronzové sochy anděla. Ta měla stát nad hrobem, kde si přála být jednou pohřbena i ona sama, aby mohla spočinout po boku zesnulého manžela Nicholase a syna Eddieho.
Podle některých dochovaných svědectví však s výslednou podobou sochy nebyla zcela spokojena. Anděl prý nebyl zářivě bronzový, ale tmavý, téměř černý. Zda tomu tak bylo od počátku, nebo socha ztmavla až postupem času, už dnes nelze s jistotou říci. Jisté je pouze to, že mezi Terezií a sochařem došlo ke sporu, který skončil soudem. Ten nakonec vyhrál Korbel a socha byla vztyčena tak, jak ji vytvořil.
Postrach hřbitova, který nikdo nechce vidět
Podivné události se s tímto místem začaly spojovat až po smrti Terezie Feldevert, která zemřela v roce 1924. Právě k tomuto okamžiku se váže i nejznámější legenda, jež se v průběhu let mezi lidmi vyprávěla. Podle ní měl anděl zčernat přímo během Tereziina pohřbu a celé to provázely dramatické okolnosti. V den obřadu se prý strhla bouře a do sochy udeřil blesk. Krátce poté se její původní bronzový povrch změnil v temně černý. Od té chvíle se o místě začalo mluvit jinak než dřív a příběh se postupně stal součástí místní paměti.
Postupně se mezi lidmi ve městě začalo tiše mluvit o tom, že sochu Černého anděla obestírá kletba. Podle jedné z pověstí měl polibek přinést smrt, jiná tvrdila, že pokud někdo za měsíčního svitu políbí u sochy dívku, do půl roku zemře ona. Místní vyprávění šla ještě dál. Říkalo se, že by se k Černému andělovi neměly přibližovat ani těhotné ženy, protože by tím údajně riskovaly potrat.
Před podobným chováním varoval i Russell Buffington, správce areálu oaklandského hřbitova, který se s těmito historkami setkával opakovaně. Vybavoval si příběh jednoho manželského páru, který byl přesvědčený, že se stal obětí andělovy kletby. Žena mu vyprávěla, že ona i její manžel při návštěvě hřbitova před lety sochu políbili, konkrétně na nohu. Krátce nato měl její muž onemocnět vzácnou chorobou. Oba byli přesvědčeni, že to, co se stalo, nebyla náhoda, ale důsledek jejich lehkovážného chování u Černého anděla.
Místo dodnes zajímá nadšence pro záhady
Na místo postupně začali jezdit i lidé, které přitahovaly legendy a senzace. Někteří u sochy zanechávali drobné dary, peníze nebo nejrůznější oběti, často třeba láhve alkoholu, protože věřili, že si tím nakloní její přízeň. Jiní se sochy dotýkali s přesvědčením, že jim to přinese štěstí. Objevily se dokonce případy, kdy si zde lidé uspořádali svatební obřad. Ne všichni s tím ale souhlasili. Řadu návštěvníků podobné příběhy pobuřovaly.
Byli přesvědčeni, že Terezie Feldevert byla laskavá a slušná žena, která si nezasloužila, aby se místo jejího posledního odpočinku stalo předmětem pochybných pověr a báchorek. Často se připomínalo i to, jak naložila s penězi, které zdědila po Nicholasovi. Nechala je poslat do své rodné země, konkrétně do Strmilova, kde z nich byla financována stipendia pro studenty i různé komunitní projekty.
Zdroje:
