Článek
Katovická čtvrť Katovice, konkrétně část Szopienice, si v sedmdesátých letech minulého století prošla obdobím, na které se tam dodnes vzpomíná s hořkostí a divným pocitem po celém těle. Tehdy se mluvilo hlavně o průmyslovém úspěchu. Huť neželezných kovů byla symbolem síly regionu a zdrojem obživy pro stovky rodin. Jenže ve stínu komínů se odehrával jiný příběh.
Děti si hrály na dvorech a hřištích, aniž by tušily, že vdechují prach plný olova. Těžký kov se usazoval všude, a to i na parapetech, na prádle sušícím se venku, v půdě i uvnitř domů. Otrava přicházela pomalu a tiše. Až postupně začalo vycházet najevo, že nejde o jednotlivé případy, ale o rozsáhlý problém, který zasáhl tisíce rodin. To, co následovalo, odkrylo vážné selhání tehdejších komunistických úřadů. Místo rychlé reakce přišlo mlčení a snaha věc zlehčit.
Kontaminace, které se dalo zabránit
Když se dnes mluví o huti v Szopienicích, málokdo si hned uvědomí, jak hluboko její příběh sahá. Vznikla už v roce 1834 jako huť cynku Wilhelmina a postupně se z ní stalo největší centrum výroby neželezných kovů na celém Slezsku. V určité době dokonce patřila mezi světové lídry ve výrobě kadmia. Na první pohled to mohl být příběh průmyslového úspěchu. Jenže měl i svou temnou stránku. V roce 1864 přibyla v areálu ještě huť olova Waltera Cronecka. Právě ta se později stala symbolem ekologické katastrofy.
Jen asi padesát kilometrů od českých hranic se tehdy začal odehrávat příběh, který zpočátku působil nenápadně. Z komínů se den co den šířil prach plný olova a dalších těžkých kovů, který se usazoval na domech, zahradách i ulicích celé čtvrti. Lidé ho dýchali a zároveň se jim dostával do těla i s potravinami, na nichž ulpěl. Nejhůř na tom byly děti. U těch, které vyrůstaly v bezprostřední blízkosti hutě, se naměřené hladiny olova v krvi běžně pohybovaly nad hranicí dvaceti mikrogramů na decilitr.
V katovické čtvrti Szopienice a v okolí si děti postupně začaly stěžovat na únavu. Přidaly se bolesti břicha, hlavy i kloubů. Některé z nich zvracely, jiné omdlévaly přímo během vyučování. Rodiče i učitelé si všímali, že se s nimi něco děje, ale dlouho nebylo jasné co. Postupem času bylo zřejmé, že nejde o běžné dětské potíže.
Průmyslová budova, ve které došlo ke katastrofě.
Lékařka, která se stala hrdinkou
V polovině sedmdesátých let si pediatrička Jolanta Wadowska-Król, která tehdy pracovala v Katovicích, začala všímat, že se u dětí ze čtvrti Szopienice opakují zvláštní zdravotní potíže. Přicházely unavené, stěžovaly si na bolesti břicha, hlavy i kloubů. Nebylo to jednorázové. Případů přibývalo a něco jí na tom nehrálo. Zlom přišel ve chvíli, kdy jednoho chlapce z ulice Westerplatte opakovaně trápila silná anémie.
Poslali ho k profesorce Hager-Małecké do Zabrze a tam vyšlo najevo, že nejde o běžný problém, ale o otravu olovem. To byl moment, kdy si Wadowska-Król začala skládat souvislosti dohromady. Rozhodla se jednat a na nic nečekala. Postupně nechala vyšetřit tisíce dětí, přestože dobře věděla, že v tehdejší Polské lidové republice není bezpečné poukazovat na něco, co by mohlo vrhnout špatné světlo na průmysl nebo místní úřady.
Část vyšetření proto probíhala bez velké publicity, téměř potichu. Úřady se snažily situaci zlehčovat, ale výsledky byly alarmující. U některých dětí, často ve věku mezi osmi a dvanácti lety, dosahovala hladina olova v krvi až 80 mikrogramů na decilitr, což bylo několikanásobně víc, než tehdy povolovaly zdravotní limity. Bylo zřejmé, že nejde o jednotlivé případy, ale o problém, který zasáhl celou komunitu.
Lidé si začali všímat, že se něco děje
V polovině sedmdesátých let si lidé začali všímat něčeho, co se nedalo přehlédnout. Ze škol v Szopienicích postupně mizely děti. Nejprve tomu nikdo nechtěl věřit, ale brzy bylo jasné, že nejde o náhodu ani o jednotlivé případy. Tehdy se naplno ukázalo, jak vážná situace ve skutečnosti je. Úřady potají zahájily vyšetření, které se nakonec týkalo přibližně pěti tisíc dětí.
Ty děti, které byly zasažené nejvíc, nenechala bez pomoci. Postarala se o to, aby je převezli do nemocnic v Zabrze, Sosnowci, Katovicích nebo do Załęży. Snažila se pro ně najít místo tam, kde ještě byla šance na odbornou péči. Jenže kapacity se brzy vyčerpaly. Jakmile byly nemocnice plné, začaly se děti s otravou olovem přesouvat do sanatorií. Některé odjížděly na pár týdnů, jiné tam zůstávaly celé měsíce, někdy i déle než půl roku. Posílaly se například do Rabky, Istebné, Jaworze nebo do Bucze.
Sanatorium Kubalonka v Istebné, které leží ve Slezských Beskydech na polském Těšínsku, je přitom jen tři kilometry od českých hranic. I to ukazuje, jak blízko se celý příběh odehrával. Pobývaly tam celé měsíce, někdy i déle než půl roku. Pro rodiny to bylo těžké období, protože šlo o malé děti, které najednou trávily dlouhý čas mimo domov. Adrian Juraszczyk, jenž v hutích pracoval čtyřiatřicet let, si na tu dobu vzpomínal velmi otevřeně. Mluvil o tom, že se u dětí objevovaly neurologické potíže, zpomalený vývoj i horší výsledky ve škole. Postupně začalo být stále zřejmější, že všechny tyto problémy mají společného jmenovatele. Dlouhodobé působení olova.
V Istebné, v části zvané Kubalonka, stálo sanatorium, které je od českých hranic vzdálené sotva tři kilometry. Leželo v tichém koutě Slezských Beskyd, v krajině, která na první pohled působí klidně a nenápadně. Právě sem však po léta přijížděly stovky dětí poznamenaných otravou olovem.
Trvalé následky otravy a léčba v Beskydech
Když se u dítěte objeví otrava olovem, následky bývají velmi vážné a zasahují celý organismus. Jako první trpí červená kostní dřeň. Právě tam se tvoří červené krvinky, a pokud je její činnost narušena, projeví se to chudokrevností a celkovou slabostí. Dítě může být unavené, bledé a bez energie, aniž by si okolí hned uvědomilo, co se za tím skrývá. Olovo ale neničí pouze krev. Velmi citlivý je také centrální nervový systém.
U dětí se pak mohou objevit potíže s pozorností, učením i pamětí. Hůře se soustředí, myšlení je zpomalené a běžné školní úkoly jim najednou dělají větší potíže než dřív. Právě proto se o otravě olovem mluví jako o tichém, ale mimořádně nebezpečném zásahu do dětského vývoje. Pro řadu dětí ze Szopienic už tehdy nebylo cesty zpět. Otrava na nich zanechala následky, které si nesly celý život. Ani pozdější pobyty v sanatoriích, ani přesídlení rodin do jiných částí země nedokázaly zvrátit neurologické a vývojové potíže, s nimiž se musely vyrovnávat.
Úřady Polské lidové republiky se přitom zpočátku snažily celý problém zamést pod koberec a o rozsahu situace se veřejně nemluvilo. Změnu přinesla až vytrvalost lékařky Jolanty Wadowské-Królové, které se začalo říkat slezská Erin Brockovich. Právě díky jejímu tlaku se podařilo prosadit konkrétní opatření a přimět stát, aby situaci začal řešit systematicky. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se situace kolem hutního komplexu začala měnit. Nejproblematičtější provozy se postupně omezovaly a některé části výroby úplně skončily. Zpřísňovaly se ekologické předpisy a sílil i hlas veřejnosti, která už nechtěla dál přehlížet dopady na zdraví i okolní krajinu.
V okolí huty byla vymezena ochranná zóna, nejvíce zasažené budovy šly k zemi a rodiny s nemocnými dětmi dostávaly možnost odstěhovat se jinam. Nový domov nacházely například v Siemianowicích, Michałkowicích nebo na nově vznikajících sídlištích v Katovicích. Byl to pomalý proces, ale pro mnoho lidí znamenal naději na klidnější a bezpečnější život. Od osmdesátých let se začalo v huti postupně měnit to, co jí dlouhá léta škodilo nejvíc. Provozy, které zatěžovaly okolí i životní prostředí, se krok za krokem utlumovaly a ty poslední, označované jako ekologicky nebezpečné, definitivně skončily nejpozději v roce 2002. Nebyl to náhlý obrat, spíš pozvolný proces, během něhož se celý podnik snažil nastavit jiným směrem.
Důležitým mezníkem byl rok 1998, kdy huť získala certifikát ISO 9001. Tím se oficiálně zařadila mezi závody splňující mezinárodní standardy řízení kvality. Postupně se proměnila v moderní výrobní podnik zaměřený na zpracování mědi, který už nestál na starých průmyslových postupech, ale na důrazu na kvalitu, bezpečnost a odpovědnost vůči okolí.
Zdroje:
