Článek
A někde mezi tím vším jsem se začala ztrácet sama sobě. Když jsem na sociálních sítích zahlédla výzvu k účasti v nové seznamovací show, brala jsem to nejdřív jako vtip. Jenže ten formulář jsem nakonec vyplnila. Možná z nudy. Možná z pocitu, že mi něco utíká.
Nový začátek před kamerou
Casting proběhl rychle. Zavolali mi zpátky, pozvali mě do dalšího kola a najednou jsem seděla v místnosti plné světel a lidí, kteří mě hodnotili podle toho, jak mluvím o lásce. Připadala jsem si zvláštně, ale zároveň živě. Po letech jsem nemluvila o dětech, práci ani hypotéce. Mluvila jsem o sobě.
Když mi oznámili, že mě vybrali, cítila jsem směs nadšení a strachu. Dětem jsem řekla, že jedu na pár týdnů pracovně pryč. Nechtěla jsem jim vysvětlovat, že jejich máma bude hledat partnera před kamerou. Sama jsem si to tehdy omlouvala tím, že je to jen hra. Zkušenost. Dobrodružství.
Kamery, emoce a jiná realita
První dny byly jako sen. Make-up, šaty, mikrofony. Muži, kteří se snažili být vtipní a pozorní. Rozhovory do noci, doteky, které přicházely rychleji, než by přišly venku. V tom uzavřeném světě bez dětí a povinností jsem si připadala lehčí. Žádná svačina do školy, žádné praní dresů.
Jenže realita show je jiná než realita doma. Producenti chtěli emoce. Chtěli slzy, konflikty, napětí. A já jim je dala. Nechala jsem se vtáhnout do hádek. Jednou jsem zvýšila hlas víc, než bych chtěla. Jindy jsem se nechala políbit před kamerou, i když jsem si nebyla jistá, jestli to tak opravdu cítím. V tu chvíli to vypadalo jako součást hry. Součást příběhu.
Návrat do ticha
Když natáčení skončilo, vrátila jsem se do bytu, kde na mě čekaly rozházené boty v předsíni a hrnky od kakaa na stole. Děti mě objaly, jako bych byla pryč půl roku. Chvíli bylo všechno normální. Pak se pořad začal vysílat.
První díl jsme sledovali spolu. Smály se mým šatům, komentovaly účesy mužů. Bylo to ještě nevinné. Jenže další epizody už tak lehké nebyly. Viděly mě brečet. Viděly mě hádat se. Viděly mě v situacích, které jsem doma nikdy nezažila. A začaly se ptát.
Mami, proč jsi to dělala
Syn byl tišší než obvykle. Dcera se ptala přímo. Proč jsem křičela. Proč jsem jednoho muže odstrčila a druhého držela za ruku. Proč jsem jim neřekla, kam jedu. V jejich očích nebyla zlost. Spíš zklamání a nepochopení. Snažila jsem se vysvětlit, že jsem chtěla zkusit něco nového. Že jsem byla dlouho sama.
Že jsem si přála potkat někoho, kdo by byl součástí našeho života. Jenže když to říkáte vlastním dětem, zní to jinak. Najednou si uvědomíte, že každé vaše rozhodnutí není jen vaše. Ve škole si toho všimli spolužáci. Padaly narážky, někdo jim poslal vystřižené video z hádky, která byla sestříhaná tak, aby působila dramatičtěji. Doma pak bylo víc ticha než obvykle.
Cena za odvahu
Nemůžu říct, že toho úplně lituji. V té době jsem se opravdu cítila osamělá. Potřebovala jsem dokázat sama sobě, že nejsem jen máma a zaměstnankyně. Chtěla jsem být zase žena. Jenže jsem podcenila, že moje role jsou propojené. Že to nejde oddělit. Dnes už se o tom doma bavíme otevřeněji. Řekla jsem dětem, že jsem udělala chyby. Že jsem se někdy nechala unést. A že realita v televizi je jen část pravdy. Něco pochopily.
Něco asi pochopí až jednou budou starší. Neodnesla jsem si z pořadu partnera. Ani pohádkový konec. Odnesla jsem si zkušenost, že každá viditelnost má svou cenu. A že některé věci bych dnes řešila jinak. Víc doma, méně před kamerou. Když se mě teď někdo zeptá, jestli bych do toho šla znovu, odpovídám, že nevím. Možná ano, ale jinak. Opatrněji. S větší pokorou k tomu, že nejsem jen sama za sebe.
