Článek
Rekonstrukce měla být náš společný začátek. Starý dům na kraji města, vrzající podlahy, vlhké zdi, ale taky zahrada, o které jsem snila od chvíle, kdy jsme podepsali smlouvu. Jenže hned od prvního bourání bylo jasné, že v tom nebudeme sami. Tchán přijížděl každé ráno ještě dřív než řemeslníci, obcházel místnosti s rukama za zády a pronášel verdikty. „Tady by to chtělo příčku.“ „Okna jedině plastová.“ „Dispozice musí dávat smysl.“ Mluvil klidně, jistě, zkušeně. A já si opakovala, že to přece myslí dobře.
Zpočátku mi to vlastně ulevovalo. Nemusela jsem řešit každý detail, nemusela jsem se hádat o materiály ani hledat řemeslníky. Všechno měl „vyběhané“. Manžel byl rád, že se otec zapojil, a já jsem si říkala, že je hezké mít rodinu, která pomůže. Jenže postupně jsem začala cítit zvláštní napětí pokaždé, když jsem otevřela plán domu. Moje představa světlé kuchyně s otevřenými policemi zmizela během jednoho odpoledne. „Nepraktické,“ zaznělo. Obklady do koupelny vybral tchán. Podlahu doporučil tchán. I barvu fasády schválil tchán. Najednou jsem měla pocit, že jen přikyvuju ve vlastním domě.
Občas jsem si v duchu říkala, že bych měla něco namítnout. Teď něco řekni. Je to přece tvůj dům. Jenže vždycky jsem to spolkla. Nechtěla jsem být ta nevděčná snacha, která si neváží pomoci. Navíc jsme byli pod tlakem termínů a rozpočtu. Bylo jednodušší nechat věci plynout. Jenže s každým dalším rozhodnutím jsem měla pocit, že se z našeho domu stává jeho projekt.
Když přišla kolaudace, stáli jsme všichni na nové dlažbě v předsíni. Úředník odešel, manžel otevřel láhev prosecca a tchán spokojeně přejel pohledem po chodbě. „Vidíš, říkal jsem, že to takhle bude nejlepší,“ poznamenal. V tu chvíli jsem si uvědomila, že necítím radost, kterou jsem čekala. Necítila jsem úlevu ani hrdost. Cítila jsem jen zvláštní prázdno. Jako bych byla hostem na slavnosti, kterou někdo jiný připravil.
Ten večer jsem nemohla usnout. Procházela jsem jednotlivé místnosti a snažila se v nich najít sebe. V kuchyni, kterou jsem si původně představovala jinak. V obýváku, kde stojí masivní stůl, o kterém jsem nikdy nesnila. V koupelně, jejíž dlažba je „nadčasová“, ale vůbec mi nepřipomíná domov. Došlo mi, že pokud teď nic neřeknu, budu tenhle pocit nosit roky.
Další den jsem si s tchánem sedla u kávy. Ruce se mi trochu třásly, protože jsem věděla, že to nebude příjemné. Řekla jsem mu, že si vážím všeho, co pro nás udělal. Že bez něj bychom to finančně ani organizačně nezvládli. A pak jsem dodala, že od teď už chceme o věcech rozhodovat sami. Že potřebujeme, aby ten dům byl opravdu náš, i kdyby to znamenalo chyby. „Potřebuju mít pocit, že tady můžu dýchat po svém,“ řekla jsem tiše.
Nejdřív bylo ticho. Tchán se zatvářil dotčeně a připomněl, kolik času tomu věnoval. V jednu chvíli jsem měla chuť couvnout a omluvit se. Možná to přeháním. Možná bych měla být víc vděčná. Jenže jsem si vzpomněla na ten večerní pocit prázdnoty. A zůstala jsem. Poprvé jsem neustoupila.
Nakonec přikývl. Ne nadšeně, ale přikývl. Řekl, že to respektuje, i když si myslí své. A já jsem věděla, že tohle je ten skutečný začátek našeho bydlení. Ne kolaudace, ne podpisy, ale tohle obyčejné nastavení hranic u kuchyňského stolu.
Dnes, když věším záclony, které bych si dřív netroufla koupit bez konzultace, nebo když plánuju menší úpravy podle sebe, cítím něco, co jsem při kolaudaci necítila. Klid. Ne proto, že je dům dokonalý. Ale proto, že je konečně náš. A možná jsem si tím nastavila hranice nejen v domě, ale i sama v sobě.
