Článek
Pracuju jako technik v menší firmě. Není to žádná kariéra snů, ale mám klid, pravidelnou výplatu a kolektiv, kde se nikdo nepřetvařuje. Po letech brigád a nejistých smluv je to pro mě vlastně výhra. Když přijdu domů, hlava mi nebzučí z porad a tabulek. Mám čas na partnerku, na víkendy, na normální život.
Moje tchyně to vidí jinak. Od začátku měla pocit, že bych měl mířit výš. Vždycky když jsme u nich na obědě, nenápadně nadhodí, že syn její kolegyně už je vedoucí oddělení, že známý z vedlejší ulice koupil investiční byt, že dnešní mladí musí být draví. Usmívám se, přikyvuju, ale uvnitř cítím, že mluví o někom jiném, ne o mně.
Pohovor, o kterém jsem nevěděl
Jedno úterý mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Představila se personalistka z větší společnosti ve městě a děkovala mi za zájem o pozici provozního manažera. Na chvíli jsem si myslel, že jde o omyl. O žádnou manažerskou pozici jsem se nikdy nehlásil. Ukázalo se, že můj životopis poslala tchyně. Prý jí ho kdysi dávno přeposlala dcera, když jsem hledal práci, a ona si ho schovala.
Teď ho jen aktualizovala a bez mého vědomí odeslala. Chtěla mi udělat radost. Prý mě přihlásila na pohovor, který se měl konat už za dva dny. Seděl jsem v kuchyni a nevěděl, jestli se mám smát, nebo zlobit. Nakonec jsem na pohovor šel. Nechtěl jsem dělat scénu. Říkal jsem si, že to aspoň vezmu jako zkušenost.
Nabídka, která nebyla pro mě
Firma byla moderní, kanceláře skleněné, všude otevřený prostor a lidé s notebooky. Mluvili o růstu, o tlaku na výkon, o odpovědnosti za tým dvaceti lidí. Plat byl vyšší než ten můj. O dost vyšší. Jenže když jsem tam seděl, cítil jsem, že bych tam nebyl doma. Dlouhé přesčasy, telefon neustále po ruce, víkendy podle potřeby. Všechno to znělo jako další závod, do kterého jsem se nikdy nepřihlásil.
Když mi po týdnu volali s nabídkou, poděkoval jsem a odmítl. Večer jsme byli u tchyně na večeři. Netušil jsem, že už o tom ví. Zavolala jí totiž známá z firmy, která tam pracuje. Sotva jsem dosedl ke stolu, začalo to. Jak jsem mohl takovou příležitost zahodit. Kolik lidí by za ni dalo cokoliv. Prý se bojím odpovědnosti. Prý nemám ambice.
Ambice podle cizích měřítek
Snažil jsem se vysvětlit, že nechci žít jen prací. Že pro mě není úspěch jen číslo na výplatní pásce. Že si vážím toho, že mám večer klid a víkendy volné. Ale měl jsem pocit, že mluvím jiným jazykem. Tchyně se na mě dívala skoro s lítostí. Řekla, že její dcera si zaslouží chlapa, který něco dokáže.
Ta věta mě zasáhla víc než celý pohovor. Najednou to nebylo jen o práci, ale o tom, jestli jsem podle ní dost dobrý. Partnerka stála někde mezi námi. Chápe, že nejsem typ na kariérní sprint, ale zároveň slyší celý život, že muž má být tahoun. V posledních týdnech mezi námi visí ticho. Nikdo to neříká nahlas, ale cítím, že odmítnutá nabídka změnila víc, než jsem čekal.
Co vlastně znamená uspět
Začal jsem o sobě pochybovat. Možná jsem opravdu málo odvážný. Možná si jen namlouvám, že mi stačí míň. Když ale ráno vstanu a jdu do práce, necítím odpor. Nejsem vyhořelý, nejsem nešťastný. Jen nejsem manažer. Přemýšlím, jestli by mi vyšší plat přinesl víc klidu, nebo jen víc stresu. Jestli bych si vážil sám sebe víc, kdybych měl vizitku s delším názvem pozice. A hlavně, jestli má někdo jiný právo rozhodovat, co je pro mě dost.
Tchyně už téma znovu neotevřela. Ale občas zmíní, že ve firmě stále hledají schopné lidi. Já se jen usměju. Nevím, jestli jsem zbabělec, nebo jen člověk, který ví, kde jsou jeho hranice. Je mi třicet jedna. A poprvé mám pocit, že největší boj nevedu o lepší práci, ale o právo žít život podle sebe.
