Článek
V časech, kdy svět se chvěje v dlaních,
kdy pravda bývá v cizích šatech,
stojí tu muž s klidem v očích,
co ví, že slova mají váhu.
Nezvedá hlas, když může mlčet,
nemává sliby do prázdna,
raději krok za krokem kráčí,
tam, kde je třeba pevná záda.
Není to hrdina z plakátu,
co slávu hledá v potlesku,
je to spíš tichý strážce hodnot,
co nese tíhu bez protestu.
V očích má zkušenost i pochybnost,
v gestech má úctu k lidem všem,
ví, že moc není o výškách,
ale o tom, být tu den co den.
Zná chlad hor, zná tíhu rozhodnutí,
zná cenu klidu i odvahy,
a přesto stále dokáže věřit,
že mosty mají větší váhu než zdi.
Mluví tak, aby nezraňoval,
naslouchá víc než soudí hlas,
a když je třeba říct „je čas“,
řekne to pevně, bez okázalosti frází.
Je v něm kus vojáka i básníka,
řád i lidská nejistota,
ví, že síla není v pýše,
ale v tom, neztratit se v sobě, ani v časech zlata.
Pro jedny je symbolem klidu,
pro jiné nadějí po bouři,
pro mnohé prostě člověkem,
co se nebojí být pevný i když prší.
A tak mu přejme tichý respekt,
ne potlesk prázdných vět,
ať zůstane tím, kým je dnes:
svědomím, co drží směr i svět.
Protože země nepotřebuje křik,
ani sliby psané do mlhy,
potřebuje lidi, co stojí rovně
i když je cesta plná trní.
A v tom je jeho největší dar:
být oporou, ne kulisou,
být hlasem klidu v hluku dnů,
být nadějí… ne iluzí.
