Článek
Zkus se podívat zpět do minulosti. Vybavíš si konkrétní moment, kdy sis začal uvědomovat, že nejsi na holky?
S odstupem času se ty momenty hledají snáz než ve chvíli, kdy se děly. Odlišná vztahová orientace byla v mém mládí vnímána negativněji než dnes. Vnitřně jsem se proto bránil pomyšlení, že bych mohl být gay. Vytvářel jsem si pseudoargumenty, že mě se to netýká. Byla to forma sebecenzury – chtěl jsem zapadnout do společensky přijatelných škatulek, protože žít v nich je mnohem jednodušší.
Zlom přišel, když jsem se zamiloval do kluka. Najednou se spustily všechny ty chemické procesy zamilování – poblouznění, emoce, které nešlo ovládnout. Cítil jsem, že tohle jsem opravdu já. A že takhle mám žít, i když to bude těžší.
Zkoušel jsi chodit s holkou?
Předtím jsem chodil i s holkami. A opravdu jsem si myslel, že jsem zamilovaný – podle toho, co vidíme v romantických filmech nebo čteme v knihách. Byl jsem přesvědčený, že jsem tu představu lásky, kterou nám předkládá společnost, skutečně naplnil. Ale nebyla to pravda. Až s tím klukem to najednou bylo skutečné.
Co ti pomohlo rozhodnout se pro coming out?
Přišlo to hned poté, co jsem se zamiloval. Bylo to pro mě tak silné a jasné, že jsem dál neměl co řešit. Chtěl jsem žít ve svobodě a autenticitě. Bylo mi 21 let, studoval jsem DAMU. Už dřív jsem dostával otázky, jestli jsem gay – a já to popíral, protože jsem to v sobě neměl vyřešené. Byl jsem ten případ, kdy si toho lidé okolo všimnou dřív než ten člověk sám.
Komu ses se svou identitou svěřil jako prvnímu?
Nejdřív jsem to řekl spolužákům na DAMU. Když jsem si uvědomil, kdo jsem, strašně se mi ulevilo. Potřeboval jsem pevnou půdu pod nohama – a coming out mi v tom hodně pomohl.
Říká se, že umělecký svět je svobodomyslnější, a tedy otevřenější i v postojích k LGBT+ lidem. Je to pravda?
Mám pocit, že herci jsou otevření bavit se o spoustě témat a jsou mnohem liberálnější než zbytek společnosti. Možná i proto byli v minulosti hybateli změn — třeba během Sametové revoluce. Mají v sobě větší citlivost. Díky přijímající atmosféře na DAMU jsem ani neměl potřebu vyhledávat žádnou gay komunitu. Nechodil jsem do gay barů ani spolků, protože jsem se v prostředí školy i divadla cítil bezpečně a mohl jsem tam být sám sebou. Až později, když se spousta blízkých přátel stala rodiči a organizace našich životů se logicky začala rozcházet, jsem pocítil touhu mít kolem sebe lidi, kteří jsou jako já.
A jak to proběhlo doma?
Svěřit se rodině bylo nejtěžší. Byl jsem ohleduplný, nechtěl jsem přijet na víkend, oznámit, že jsem gay, a zase odjet. Počkal jsem si na léto a pozval rodiče na večeři, abychom byli na neutrální půdě. Tam jsem prohlásil: „Já bych vám chtěl něco říct.“ Uvědomuju si, že ten samotný moment byl dramatičtější, než bych chtěl. V tu chvíli mi navíc běželo hlavou: „Tohle si pamatuj, to se ti v herectví někdy bude hodit.“ Každopádně v těchto otázkách jsem radikální povaha, takže jsem věděl, že kdyby mě rodina nepřijala, řeknu jim sbohem a už se neuvidíme.
Co je vlastně na coming outu tak těžké?
Došlo mi, že na něj vlastně v ten samotný okamžik nemůže přijít pozitivní reakce. V době, kdy jsem coming outem procházel já, nebylo prostředí v rodině ani ve společnosti nastavené tak otevřeně jako dnes. První přišel šok, pak možná zklamání a nakonec fáze vyrovnávání se. Rodiče totiž neřeší jen dopady na své dítě, ale i sami na sebe — jak to řeknou kolegům a sousedům, co si o tom kdo pomyslí. Napadne je, že třeba nebudou mít vnoučata. Moje máma si to dokonce nějakou dobu dávala za vinu, přestože už v naší rodině byl LGBT+ člověk. Vyprávěla mi, že když druhý den jela na kole do práce, brečela. A pak si o vztazích mezi lidmi stejného pohlaví začala sama hledat informace.
Jak ses cítil, když už tvoje tajemství věděli nejdůležitější lidé v svém životě?
Začal jsem stát pevně na zemi. Věděl jsem, kdo jsem, a že v budoucnu budu mít po boku muže. To je ta nejzákladnější podstata mě samotného. Nelze ji přepsat, ani přeměnit. A pokud mě někdo neakceptuje jen proto, že mám jiný osobní život než on, pak v mém životě prostě nemá místo.
Co by ti bývalo pomohlo, abys tím vším prošel snáz?
Zásadní by bylo mít v okolí člověka, který svou orientaci neskrývá, nestydí se za ni a je sebevědomý. Kdybych někoho takového v pubertě znal, vyoutoval bych se nejspíš dřív. Pomohly by mi dlouhé rozhovory a odpovědi na všechny zmatené otázky o tom, kdo vlastně jsem. A taky bezpečné prostředí, které je v téhle fázi opravdu důležité. Puberta je citlivé období a lidi hledají místo, kde se budou cítit v bezpečí. Když ho nenajdou v rodině, hledají jinde. Proto je skvělé, že teď existuje například poradna sbarvouven.cz, kam se mladí lidé můžou obrátit a najít tam oporu těch, kdo si podobnou zkušeností v minulosti sami úspěšně prošli. Důležité je to vědomí, že v tom nejste sami.
Co bys poradil rodiči, jemuž se vyoutovalo dítě a on právě prožívá velký strach?
Strach je emoce, kterou by člověk neměl nechat řídit svůj život, protože nic dobrého nepřináší. Je důležité najít si někoho, komu se může svěřit, s kým to probrat, aby byl svému dítěti schopen nabídnout oporu. Přijmout sám sebe a přestat se skrývat je totiž pro LGBT+ člověka naprosto zásadní — bez toho nemůže být svobodný a šťastný.
Co když někdo odkládá coming out proto, aby tím svým blízkým neublížil?
Já osobně nevidím jediný důvod coming out neudělat. Pokud s tím má někdo v rodině problém, je to jeho záležitost, kterou si musí osobně vyřešit. Není to vina LGBT+ člověka.
Na sociálních sítích se od odpůrců LGBT+ lidí často objevuje vyjádření: „My nebudeme mlčet proto, abyste se vy cítili komfortně.“ Jenže já nebudu dělat, že nejsem, jenom proto, že si někdo něco myslí. Buďte sami sebou.
Školní rok začíná. Bojíš se vynuceného coming outu ve třídě? Máš zmatek z prázdninového zamilování do člověka stejného pohlaví? Jsi rodič LGBT+ dítěte a zápasíš s vlastními pocity? Obrať se na poradnu sbarvouven.cz. Víme, co prožíváš. Taky jsme si tím prošli.
