Když step kvete i mlčí. Proč je důležité pečovat i ve „špatných“ letech

Sdílíme časosběr z posledních let, který ukazuje, jak dramaticky se může stejná louka proměnit. Tohle je step nad Maškovým mlýnem – součást Přírodní rezervace Radotínské údolí a zároveň CHKO Český kras. Letní druhy už vesměs odkvetly a my se těšíme z každé kvetoucí chrpy či bodláku. Motýlů je méně než ve vlhkých letech, ale i teď se jich tu najde překvapivě dost. To je na stepích fascinující – i když na první pohled působí „spáleně“, život se úplně neztrácí.

Sucho – jev, který asi budeme potkávat častěji, než bychom si přáli, a to i navzdory letošním nižším teplotám.

Rok 2022 byl ve střední Evropě vlhký – deštivé jaro napumpovalo půdu vodou, byliny vyrazily naplno a louky rozkvetly do zelena. Poslední roky ale přinesly opak: minimum srážek, horké větry a rychlé zavadání vegetace. Louka pak působí jako mrtvá – ale jen na oko.
Z krátkodobého pohledu mohou sucha znamenat výpadky kvetení, přerušení cyklu hmyzu a méně potravy pro opylovače i býložravce.

Z dlouhodobého pohledu je ale stepní příroda na výkyvy zvyklá. V různých koutech světa – od Eurasie přes Severní Ameriku po Jižní Afriku – se střídají vlhčí a sušší roky. Tyto cykly mohou být sezónní i víceroční –podílí se na nich například Severoatlantická oscilace nebo globální jevy jako El Niño a La Niña. Někdy kvetou louky do července, jindy uschnou už v květnu. A je to v pořádku – takový je rytmus stepí.

Step ví, jak přežít. Rostliny mají dlouhověká semena, dormanci (stav, kdy rostlina nebo semínko dočasně spí) či schopnost regenerace z kořenů. Motýli využívají chladnějších nebo stinnějších mikrostanovišť - západní a severní svahy nebo světlé lesní lemy. Čekají na svůj okamžik. Problém je spíš v tom, že dnešní stav krajiny tyto extrémy ještě prohlubuje.

I ve „vyprahlých letech“ je potřeba pokračovat v péči – jinak převládnou rozpínavé druhy (třtina, akát) a ve vlhkých letech už se vzácné druhy nebudou mít kam vrátit.

Na uvedených plochách paseme přibližně ve stejnou dobu, ale to nemusí nutně znamenat stejné datum v kalendáři.

Provádíme něco, čemu se říká adaptivní management. Prakticky to znamená, že paseme podle stavu vegetace, předpovědi počasí a potřeb konkrétní lokality, ne podle kolonky v kalendáři.

Ochrana přírody a krajiny není jednorázový zásah s neměnným výsledkem, ale cyklický proces učení a přizpůsobování: sledujeme výsledky, vyhodnocujeme data, porovnáváme, upravujeme plán.

Není to dogma, ale živý proces reagující na realitu. Co fungovalo jeden rok, nemusí fungovat v jiných podmínkách. Celkově jde o neustálé vyvažování mezi cílem a prostředky – a o tom, že neexistuje „jedině správné řešení“.

V praxi to například znamená, že zjara začínáme pastvu na nejvyšších, nejsušších místech – protože tam tráva rychle přestává růst a hrozí její úplné přeschnutí. V létě přesouváme část stáda do vlhčích stanovišť, jako jsou louky s hlubší půdou nebo sady. Tam je i v suchých letech nějaká vegetace, kterou zvířata využijí, aniž by úplně „vyluxovala“ byliny. Koně zůstávají na stráních – a právě tam odvádějí zásadní práci: pasou tzv. seno na stojato, tedy přestárlé, nevhodné trávy, které už nejsou výživné, ale brání rozvoji drobných bylin.

Vedle hlavních pastvin ale věnujeme velkou pozornost i drobnějším, ale klíčovým místům v krajině: západním a severním svahům, přechodům mezi lesem a loukou, světlým lesním lemům. Právě tady přežívá mnoho ohrožených druhů v době sucha – díky zbytkové vlhkosti, stínu nebo nižší konkurenci trav. Na těchto mikrostanovištích pomáháme pasoucím se zvířatům s odstraňováním odumřelých dřevin nebo přímo i výřezy. Nejsou to velké plochy, ale rozhodují o přežití.

Sekejte trávu mozaikovitě, nechte rozkvést bylinky, vysaďte mateřídoušku, dobromysl nebo třeba vičenec a čičorku. Každý kousek zdravé krajiny se počítá – i ten váš.