Milí mladí lékaři, zklamali jste nás. Lze vám to mít za zlé?

Výtek však snahy o nápravu odměňování lékařů zasluhují mnohem více. Řeč je o iniciativě Lékaři jsou jenom lidi, jejímiž cíli jsou mj. zlepšení pracovních podmínek lékařů ve smyslu dodržování zákoníku práce v otázce přesčasů (vymýcení současné praxe déle než 24 hodin trvajících směn), nastavení odměňování tak, aby na přesčasové práci nebyli finančně závislí, a také zpřehlednění procesu jejich vzdělávání. Všechny požadavky jsou zcela jistě legitimní, problematická zůstává jejich povrchnost a nepokrokovost.

Už samotným faktem, že je hnutí v dnešní době neomezených PR možností málo vidět a slyšet, dávají protagonisté najevo absenci skutečně vysokých ambicí. Forma předkládání požadavků a následná prezentace (ne)dosažených cílů - to vše nutí k zamyšlení, zda mohou být zástupci iniciativy vnímáni jako seriózní partner k jednání. Hnutí by slušela prezentace odpovídající stavovské cti: vkusná, promyšlená a efektivní. Že není kreativita, natož politika, zdravotníkům vlastní? Možná. Avšak nejsou právě toto důvody, proč zastávají ve veřejném mínění v lepším případě jen roli ublížených otloukánků (v horším roli bezcharakterních vyděračů) a nikoli hybné politické síly?

Mnohem slabší je nicméně agenda svým obsahem. Nechybí vznešené cíle, jako například náprava systému vzdělávání, pomineme-li však nesmyslnou administrativní zátěž, kladoucí důraz na kolonky orazítkované nikoli na splnění potvrzovaného, stojí proces výroby odborníků z absolventů především na ochotě znalosti a zkušenosti předávat. Jistě, v kolektivu motivovaných, dobře ohodnocených a nepřetížených zkušených lékařů (mentorů, konzultantů - jakkoli by byli v této klíčové roli titulováni) by celý proces probíhal snáze, stále je však největší limitací lidský faktor a snaha každou normu co nejrafinovaněji obejít, nikoli absence příslušných směrnic či novelizací.

Přes další dílčí témata nad vším dominuje požadavek na více času a více peněz. Požadavek legitimní, ale ohraný. Za 12 let od akce Děkujeme, odcházíme! nelze zaznamenat žádný vývoj ve stylu uvažování: Žádáme, aniž bychom byli schopni obohatit veřejný prostor diskusí o skutečných problémech či toxických jevech v našem zdravotnictví přítomných.

Zdravotnictví a jeho reforma je politikum. Voliči přinášejí živobytí - političtí představitelé nejsou ze zištných důvodů ochotni zpochybnit mantru o místně i časově neomezeně dostupné, kvalitní zdravotní péči. Už v tomto se však skrývá neřešitelný rozpor: péče může být buď vysoké kvality, neomezeně dostupná, nebo zdarma. Všechny tyto atributy v jednom hrnci zkrátka nesmícháte.

Proč si současná generace zdravotníků nevytkne mnohem ambicióznější cíle, například odnaučit populaci vnímat zdravotnictví jako švédský stůl, který přímo vybízí k nezodpovědné konzumaci a nadužívání? Proč veřejně nezaznívá, že ústavní pohotovostní služba je určena k řešení neodkladných stavů, nikoli jako alternativa pro ty, kdo kvůli práci či odjezdu na chalupu nestíhají lékaře navštívit v řádné ordinační době? Na denním pořádku je i doznání klientů, že návštěvu pohotovosti považují za atraktivnější právě proto, že předpokládají kratší čekání na ošetření. Obdobně je jakožto bezplatná verze taxislužby zneužívána zdravotnická záchranná služba.

Vlastně se nelze divit, že populace není motivována k zodpovědnému čerpání služeb. Setrvává totiž v zažité představě, že „pojištění, které si člověk celý život platí“ (často zaznívající argument), reálně pokrývá náklady na konzumovanou péči. Pro velmi hrubou představu: Výše průměrné mzdy v druhém kvartálu roku 2023 byla 43 193 Kč, při odvodech na zdravotní pojištění ve výši 13,5 % je každý měsíc z této částky odváděno přibližně 5 600 Kč. Náklady spojené s léčbou některých častých stavů, jako jsou srdeční infarkt, srdeční arytmie, gynekologická operace, náhrady kloubů atd., odpovídají několika letům takového průměrného odvádění. I měsíční náklady na chronickou léčbu v řadě případů výši odváděného pojištění přesahují. Řešení náročnějších situací (složitější operace, onkologická léčba či těžší stavy vyžadující intenzivní či resuscitační péči) je spojeno s náklady, které by člověk nepokryl ani celoživotními úsporami či prodáním nemovitosti. A právě v tom spočívá smysl veřejného pojištění - v jistotě, že pokud se přihodí něco potenciálně existenčně likvidačního, solidární systém tuto likvidaci nedopustí. Nelze jej však vnímat jako záruku, že již nikdy nebude muset jedinec do systému nic vložit. Některé položky, například s hospitalizací spojené hotelové služby - strava, ubytování, transport nevyžadující zdravotnické zajištění apod. - by měly být položkami z pojištění nenárokovatelnými.

Spoluúčast u havarijního pojištění nám též brání hlásit drobnou pojistnou událost neúměrně často; tedy nutí nás chovat se zodpovědněji. Obdobný efekt má systém bonifikací (i těch negativních): Čím méně zodpovědně se na silnici chovám, tím více pojišťovně musím odvádět. Kouřím, jsem fyzicky neaktivní, obézní či provozuji rizikové sporty? Náklady na péči o mě budou pochopitelně vyšší, což by mělo být někde zohledněno.

Je s podivem, že není mediální prostor plněn právě takovýmito úvahami. Příkladů osvětových kampaní vidíme kolem sebe řadu (jmenujme témata jako kyberbezpečnost, finanční gramotnost, dopravní bezpečnost apod.). Osvěta by neměla cílit na nejzranitelnější populaci, tedy seniory, kteří nejen s ohledem na sociální situaci těžko budou po životě prožitém v socialistickém modelu měnit své chápání zdravotní péče, ale zasáhnout by měla především generace budoucnosti, které mají kromě potenciálu přispět aktivně ke změně také neomezený přístup k informacím, ke zdrojům inspirace, mají zkušenosti ze zahraničí a především znají tržní hodnotu služeb a duševní práce.

Současné snahy mohou přinést v zásadě dvojí vyústění: Buďto se strany dohodnou, že se dohodnou, a nezmění se vůbec nic, nebo budeme čelit nové výchozí situaci, a sice že ve většině zařízení nebude kým pohotovostní provoz obsadit. Zkušenosti a znalost nátury pracovníků ve zdravotnictví ukazují, že pravděpodobnější je první varianta.

Současná vlna by se však mohla stát východiskem pro nasměrování našeho zdravotnictví k efektivnímu hospodaření, jež by mimo jiné bylo umožněno zodpovědným čerpáním péče, centralizací té specializované a naopak posílením role té primární. To by přispělo k řešení personální otázky snížením nároků na počet zdravotníků ve službě, možností alokace prostředků směrem k uspokojení personálních nároků. Před vlastním prahem by si ale měli zamést i samotní zaměstnanci ve zdravotnictví: lékaři často indikují spoustu zbytné péče (vyšetření, výkonů) z čirého alibismu. Na všech úrovních se pak najde personál, kterému náramně vyhovuje právě ona systémová neefektivita, protože se v ní nalezne spousta prostoru pro neangažovanost a přesvědčení, že erár je synonymum pro neomezené zdroje, které nejsou nikým financovány, a nikomu tudíž nechybí, byť se z roviny materiální tento princip už naštěstí přesunul do roviny hledání oáz odpočinku během pracovní doby.

Rezervy by se jistě daly hledat i na straně plátce péče, tedy zdravotních pojišťoven. Současný systém není příliš motivující v hledání úspor a nákladové efektivity. Stále bohužel platí, že použití jakéhokoli přístroje je odměňováno mnohem velkoryseji, než odborná práce kvalifikovaného zdravotníka - jeden ze zdrojů časté výtky, že personál se pacientům věnuje jen minimálně.

Reforma zdravotnictví je nelehkým úkolem, jejíž design patří do rukou odborníků. Iniciativy jako tato by mohly nicméně svým úsilím otevřít všeobecnou diskusi, detabuizovat některá politicky ožehavá témata a pomoci lidem pochopit, že i nepopulární kroky jsou v zájmu zachování vysoké úrovně péče nutné. Vytvořilo by se tak podhoubí, do kterého už by politická reprezentace nemusela mít obavu zasít „neslýchané a skandální návrhy“ na cestu z krize.